(17.9.-20.9.2011)
(Aneb každý začátek je těžký)

- "Buenas nóčes. Puéde asér un - klab sendvič - para mí? (Dobrý večer. Můžete mi prosím udělat jeden - club sandwich?)"
Tak a bylo to tady. Moje první španělská věta. V posledních měsících jsem strávil učením španělštiny spoustu času. Ale tohle byla první věta vyslovená v reálu. Stál jsem před pokladnou občerstvení na autobusovém nádraží v mexickém Manzanillu, přístavu, ve kterém jsem se před několika desítkami minut vylodil na americký kontinent. A měl jsem hrozný hlad. Prstem jsem ukazoval na obrázek sendviče na tabuli nad pultem. Přede mnou stála mexická pokladní. Krásná mexická pokladní.
- "Befelemepeseveze ... kolosenámpolámaloudělalobác ..." vypálila na mne odpověď. Neporozuměl jsem ani slovo. Ale podle zvednutého hlasu na konci se na něco ptala.
- "I úna aua (A jednu vodu)" zamluvil jsem to, že nerozumím, a vyndal jsem z chlazené skříně balenou vodu. Zaplatil jsem 100 Pesos a ona mi vrátila drobné. Vrátila mi moc. Jen na tu vodu. Nepochopila, že chci jíst. Tak znovu. "Un klab sendvič por fabór (Jeden club sandwich prosím)."
- "Petrsvetrkilometr ... drbuvrbuvlkyplky?" zeptala se a já opět nepochytil nic.
- "Sí (Ano)" odpověděl jsem, doufaje, že konečně začne dělat to jídlo. Hlavně ať už se na nic neptá.
- "Estapesta? Kómodómo? Pikante? Algomalgo?" Pochytil jsem jen slovo pikante. Ne, pikantní to nechci.
- "No pikante (Ostré ne)."
Pokynula mi, ať se posadím. Byla fakt moc hezká. Možná bych se tu dnes mohl zdržet.

Za chvíli přinesla dva malé trojúhelníčky chleba. V přepočtu za 50 Korun českých. Drahota. Ale konečně jídlo.
- "Tengo ómbre (Mám hlad)" řekl jsem a usmál se na ni. Třeba by mne mohla španělštinu doučovat. Přeměřila si mne od hlavy k patě a odešla. Pustil jsem se do jídla a přemýšlel, co se jí nelíbilo. Počkat, mám hlad se přece řekne Tengo ámbre. A já řekl Tengo ómbre. To znamená něco jako "Mám chlapa". Nééé! Tak to žádný doučování nebude. Dojedl jsem a šel zaplatit. Musím jí to nějak vysvětlit. Smutně jsem se na ni podíval, pokrčil rameny a s utrápeným výrazem v obličeji řekl:
- "No áble espaňol (Neumím španělsky)." Zatvářila se kysele a hodila drobné na stůl. Doučovat mne zřejmě nechce. A to jsem doufal, že tuhle větu nikdy nepoužiju. Plánoval jsem třeba: Áblo espaňol un poko. Pokíto. (Umím trochu španělsky. Trošičku.) Počkat. Mluvím se řekne Áblo. Ale jí jsem s pokrčením ramen řekl: No áble espaňol. To znamená "Nemluv španělsky". Nééé! Posbíral jsem mince a utekl k pokladnám.

(13.5.-17.5.2011)

- "Do you have any health problems (Máte nějaké zdravotní problémy)?" zeptal se mne kluk za přepážkou a podal mi formulář, který jsem měl podepsat. Stálo na něm, že netrpím závratěmi, srdečními chorobami, záchvaty epilepsie, záchvaty paniky, vysokým krevním tlakem a několika dalšími zdravotními obtížemi.
- "No, I don't. But when I will stay up there, I will have all of them (Ne, nemám. Ale až budu stát tam nahoře, budu je mít všechny)" odpověděl jsem a ukázal na místo na mostě, ze kterého se skáče. Závrať, záchvat paniky, vysoký tlak a určitě i nějaký ten záchvat epilepsie. Podepsal jsem a kluk mi fixou na ruku napsal, že i s oblečením a botama vážím 89 kg. Podíval jsem se kolem sebe po těch, co taky podepsali. Samé vážné tváře. Charta 2011.

Když jsem se o půl hodiny později uprostřed veselých tváří díval na záznam videa z mého skoku, spatřil jsem tu hrůzu ve svých očích. Na tváři úsměv. Křečovitý. Po centimetrech, ne, po milimetrech jsem se se svázanýma nohama pošoupával dopředu do místa, odkud není návratu. Point of no return. V tom místě vás černá díra vcucne a už nemáte šanci se vrátit. Vrátit se do normálního života. Do toho, co bylo před tím. K panickému strachu z výšek. K tomu být normální. A neskákat z mostu. A na okamžik si nepřát, aby se to lano přetrhlo. Když jsem se na konci lávky zastavil, řekli mi, ať se podívám doleva. Že mne snímá kamera. Můj obličej se otočil do kamery. Usmál se, zavrtěl hlavou a zcela zřetelně řekl: "Fuck!"

A pak jsem skočil.

(9.5.-13.5.2011)

Byla půlnoc a já jsem ležel v posteli hostelu v centru Dunedinu. Byla tma. Na okolních postelích spalo dalších pět lidí. V ruce jsem držel mobil a surfoval na wi-fi síti, provozované městem zdarma pro své obyvatele. Našel jsem internetovou stránku DOC (Department of Conservation), organizace, která udržuje horské chaty a cesty po celém Novém Zélandu. Chtěl jsem si prohlédnout existující treky v zemi fjordů na jihu jižního ostrova. Všechny vypadaly úžasně. Jenže jsem měl na Zéland už jen necelé tři týdny, tak jsem si musel vybírat. Číslem jedna tak pro mne byl čtyřdenní Milfordův trek, považovaný za nejkrásnější trek na světě. Nebo aspoň na Novém Zélandu. Bylo to 53.5 km pochodu kaňony, výšlapu na hory, balancování nad prudkými srázy, přecházení visutých mostů a překonávání řek. To všechno v kraji s nebezpečím lavin s více než 200 dešťovými dny v roce. Musel jsem se pousmát, když jsem si uvědomil, že vlastně chůzi vůbec nemám rád. Nikdy jsem taky nikde nechodil. V Praze jsem i do 300 m vzdálené samoobsluhy jezdil autem. Na této cestě mi to ale přijde normální.

V sezóně se musí na Milfordův trek registrovat měsíce dopředu, protože je počet jeho návštěvníků omezen. Ale oficiální sezóna skončila před týdnem. Chatky a cesty už nejsou udržované, topení, teplá voda ani vařiče nejsou k dispozici a přes řeky se mimo sezónu odstraňují mosty, aby je nepoškodily laviny. Člověk si musí veškeré vybavení nést sám, počítat s deštěm, sněhovými vánicemi, namrzlou skalní cestou i s lavinami. Každý rok zde lidé umírají na hypotermii, pod lavinami, nebo tonou v řekách, když je strhne proud. Projít Milfordův trek mimo sezónu se nikomu nedoporučuje. Jen na vlastní nebezpečí. V této době tu nejsou žádná kapacitní omezení a ceny za přespání v chatkách jsou jen zlomkem ceny v sezóně. Platí se 15 dolarů (210 Kč) za noc místo 51 dolarů (710) za noc. Našel jsem si o treku několik článků a byl jsem nadšen. Nikdy jsem v tak náročných podmínkách nešel. Zadíval jsem se na fotku dvou mužů překonávajících řeku mimo sezónu a bylo rozhodnuto. Půjdu na Milfordův trek.

(6.5.-8.5.2011)

Na letišti v Christchurchi jsme přistáli chvíli před půlnocí. Prošli jsme koridorem a postavili se do dlouhé fronty u pasové kontroly. Na stěnách svítily obří obrazovky, zobrazující pasoucí se stáda ovcí, majestátné horské velikány, hlučící vodopády a letící hejna divokých ptáků. Novozélandská příroda. Neskutečně nádherná. Půlka fronty vyndala fotoaparáty a spouště začaly horečnatě cvakat. Nový Zéland se má čím chlubit. A taky se tím chlubí. Když si našeho nadšení všimla imigrační úřednice, vyběhla od přepážky a zběsile ukazovala na značku zákazu fotografování. Jsme přece v pohraničním pásmu a tady se fotografovat nesmí. Lidé foťáky zase zklamaně schovali. Dostali jsme příletové dotazníky a začali vyplňovat. Byly plné takovýchtěch otázek, u kterých víte, že pokud nechcete vzbudit nežádoucí pozornost, měli byste na všechny odpovědět "ne".

Obvykle se v nich ptají, zda převážíte zbraně, drogy či výbušniny, nebo zda na sobě pociťujete příznaky ptačí chřipky či jiné choroby. Ne tak na Novém Zélandu. Tady zbraně, drogy a nemoci nikoho nevzrušují. Anebo tu chápou, že by si je tam člověk stejně nenapsal. Zdejší otázky byly jiné:
- "Přivážíte nějaké potraviny?"
- "Vezete dřevo, nebo kus dřeva?"
- "Máte sebou trekové boty?"
- "Byl jste v posledních 30 dnech v lese?"
- "Vezete nějaké léky?"
Každou otázku jsem pečlivě prostudoval a po důkladné úvaze jsem napsal stejnou odpověď: "Ano."

"A moře dá všem mužům novou naději ...
... jak spánek přináší sny ..."
(Kryštof Kolumbus)

Dne 13. září 2011 uplynulo 650 dnů od začátku mé cesty. Ten den jsem strávil na lodi. Stejně jako předchozí dva týdny. I ten následující. Na lodi uprostřed tichého oceánu. Na lodi, na které jsem přeplul třetinu světa. Třetinu naší zeměkoule. Víc, než 120 stupňů zeměpisné délky. Větší vzdálenost, než z Prahy do Šangháje, nejvzdálenějšího města, kam jsme v první fázi cesty dorazili s Andreou. Strávil jsem skoro tři týdny na obří nákladní lodi s 23 členy posádky. A jedním pasažérem. Mnou. Prokličkovali jsme mezi dvěma tajfuny a přes severní pacifik přepluli k americkému kontinentu. Zážitek na celý život.