(31.7.-4.8.2011)
Cesta středem ostrova Sulawesi z Rantepaa do Posa byla dlouhá a úmorná. Jeli jsme autobusem od 10:00 ráno dlouho do noci. Na sedadle za námi začal zvracet chlapeček. Po chvíli inspiroval i pána o sedadlo dál.
- "Zapomněla jsem Ti říct, že přitahuju zvracení" pravila Adriena. "Kdykoliv jedu autobusem, někdo na okolních sedadlech začne zvracet. Takže když cestujeme spolu, užiješ si to taky."
Vyndal jsem Psiona a začal psát deník. Adriena otevřela netbook a pustila se do psaní dalšího článku o cestě. Zvracející jsme přestali vnímat.

Kolem ubíhala krásná krajina a autobus na horské cestě kličkoval doleva a doprava. Museli jsme přestat psát, abychom se nepřidali ke zvracejícím. Bavili jsme se o Indonésii a o tom, co se nám na ní líbí a nelíbí.
- "Mám hrozně rád indonézany" řekl jsem. "To, jak jsou přátelští a ochotní člověku pomoct. Jak se usmívají a všude zdraví. Když projdu kouskem ulice, slyším padesátkrát ze všech stran: Hello Mister!"
- "Tak přesně tohle mi vadilo na Borneu" odpověděla Adriena. "Když jsem šla po ulici, taky jsem slyšela ze všech stran: Hello Mister!"

Čekala nás ještě dlouhá cesta. Třídenní přesun. V noci jsme měli dojet do městečka Poso, tam přenocovat, ráno se další šestihodinovou jízdou přepravit do přístavu v Ampaně, tam zase přenocovat a pozítří odplout ranním trajektem na Togeanské ostrovy. Únavné. Dovedete si představit naši radost, když jsme o půlnoci vystoupili v Posu a tam už poskakoval mužík s autem:
- "Kijang to Ampana. Overnight. (Sdílené taxi do Ampany. Přes noc.)"

Tak stihneme trajekt hned ráno a ušetříme den. Za celonoční jízdu chtěl 600 tisíc Rupií (1200 Kč). Z autobusu nás vystoupilo pět. Já s Adrienou, sympatický pár mladých britů a nějaká paní. To vycházelo na 120 tisíc na jednoho. Nadšeně jsme souhlasili. Jen ta paní něco brblala. Ale nakonec nastoupila taky. Rozjeli jsme se a chtěli zkusit spát. Ne tak naše spolujezdkyně. Ta paní. Začala vyprávět. O sobě. Že cestuje. Dlouho. Zítra to budou tři roky. Tím jasně překonávala můj rok a 8 měsíců. Měla ruský přízvuk. Pocházela z nějaké ruské republiky za Uralem. Prý teď bydlí na Floridě. Do cestování podle všeho počítala i tu Floridu.

Ze začátku to bylo zajímavé. Ale čeho je moc, toho je příliš. Po půl hodině jsme měli dost. Mohlo jí být tak něco mezi čtyřicítkou a smrtí. Sakra, do téhle blbé kategorie bych měl vlastně patřit taky. Tak mezi padesátkou a smrtí. I když to bych jí možná křivdil. Menší tlustší paní. Jezdí po světě a když může, navštěvuje setkání hnutí "Rainbow Warriors." Když zjistila, že to neznáme, zmínila se o drogách a rock & rollu. A taky o volné lásce. Podíval jsem se na ni. Brrr! Strašná představa.

Mladí britové se mne zeptali na některé země na naší cestě. Na Irán, Pakistán a na pár zemí v Africe. Vždycky mi do odpovědi skočila, aby všem řekla, že tam chtěla taky jet. Ale nakonec se tam nedostala. A pak se vždycky za něco pochválila. Třeba zase za to, jak dlouho už cestuje.
- "Zítra to budou už tři roky. To je hodně, že? Měla bych to nějak oslavit." To jistě. Ale hlavně ne s námi. Prosím.
- "Hodně lidí mi říká, jak musím být bohatá. Ale já nejsem. Jen cestuji levně. Není to vždy jednoduché, ale já jsem důsledná." Pomyslel jsem si, že levně přece cestujeme všichni. Všichni, co spáváme v hromadných ubytovnách, jezdíme jen hromadnou dopravou a stravujeme se v těch nejlevnějších pouličních restauracích. To jsem ale netušil, že ruska cestuje opravdu ještě levněji.

V jedné věci jsme se dostali do křížku. Když se britové zeptali na nebezpečné země pro levné cestování, řekl jsem svůj názor, že za nejnebezpečnější zemi považuju USA. Zemi s největším počtem střelných zbraní mezi obyvatelstvem. Zemi s největším počtem přepadení a vražd na obyvatele. Když tam chcete cestovat, měli byste se vyhnout spoustě čtvrtí ve velkých městech. Místní obyvatelé vědí kterým. Já ne. Levné hostely budou možná v jejich blízkosti. Raději nevycházet v noci. A cestovat autem. To bohužel nebudu. Britové se smáli a tak trochu přikyvovali. Ruska zásadně nesouhlasila. USA jsou prý zcela bezpečné. Asi se tam nakonec vrátí. Pokud na světě nenarazí na nějaké lepší místo pro život. OK. Hlavně si nevybírej Českou republiku.

Auto zastavilo u noční restaurace a britský pár s ruskou vyrazili na jídlo. Večeřosnídani nebo jak nazvete jídlo o půl druhé v noci. S Adrienou jsme zůstali v autě a konečně usnuli. Za třičtvrtě hodiny se britové vrátili.
- "She's unbelievable. Was she really talking there for 45 minutes without a single break? (Je neuvěřitelná. Opravdu právě mluvila 45 minut bez jediné přestávky?)" zeptal se kluk.
- "You know, she is a rainbow warrior ... (To víš, je to rainbow warrior ...)" odpověděla holka a všichni tři jsme vybuchli smíchy. Řekl jsem, ať radši honem usnou, nebo bude ve svém monologu po návratu pokračovat. Za chvíli nastoupila a mohli jsme jet. Chtěla si (nám) dál povídat, ale přestali jsme reagovat na její dotazy a předstírali spánek. Po chvíli ztichla a my konečně mohli usnout.

Do Ampany jsme přijeli v 8 ráno. Vystoupili jsme a začali řidiči platit. Vyskytl se problém. Cena za naši noční jízdu byla 120 tisíc na jednoho. My s Adrienou i oba britové jsme zaplatili. Ruska ale cestuje levně. Takže proč by platila tolik? Dala řidiči jen 60 tisíc s tím, že víc nemá. A že stejně dostal dost. Chvíli mu vysvětlovala, že i kdyby dostal za celé auto jen 500 tisíc, musí mu to stačit. A dostal přece už 540 tisíc. Tak ať je rád. Nechápavě jsme ji sledovali. I narůstající zoufalství řidiče. Co prý má říct šéfovi? Když mu donese míň, bude si myslet, že to ukradl. Rusku to nezajímalo. Ona už přece víc nemá. Potřebuje bankomat. Byli jsme znechuceni. Když znáte cenu a nastoupíte do taxíku, znamená to, že s cenou souhlasíte. Říct, že nezaplatíte, až po příjezdu do cíle, není fér. A navíc takhle chtěla vydělat taky na nás. Na svých spolucestujících.

Zamířili jsme do přístavu, následováni nešťastným řidičem. Uvítala nás paní v informační budce s tím, že trajekt dnes bohužel nepojede, protože se rozbil. Ale máme štěstí. Začíná ramadán, tak se jí nás zželelo. Chce nám pomoct. Může nám pronajmout soukromý člun, který nás odveze až na ostrov Kadidiri. Za 200 tisíc na jednoho. "To zrovna" pomyslel jsem si. Nevěřil jsem jí ani slovo. Když mi chce někdo "zrovna dnes pomoct", protože mu začal ramadán, pošlu ho někam. Anebo budu smlouvat. Jenže vešla ruska. Paní v budce se od řidiče dozvěděla, že mu nezaplatila. Zkoušela jí domluvit, ale ta trvala na svém. Cestuje levně a platit nebude. Stejně už nic nemá. Potřebuje bankomat. Jenže v Ampaně je prý rozbitý. Už jsme s tou držgrešlí nechtěli nic mít.

Paní v budce to mezi řádky poznala a když ruska zase vyšla ven, nabídla nám čtyřem:
- "Poskytnu vám motorový člun, se kterým se do Kadidiri dostanete za 2 hodiny. A dám vám ho jen za 700 tisíc. S tou paní, co nezaplatila, to tu budu řešit pak." To bylo slovo, na které jsme slyšeli. Možná by se to dalo usmlouvat na 600 tisíc. Možná i na 500. Ale s tou babou už jsme nechtěli strávit ani chvíli. Styděli jsme se, že pro indonézany patříme do jednoho (turistického) pytle. Ve chvíli, kdy se vrátila dovnitř, jsme na nabídku rychle kývli. Kormidelník člunu přišel dovnitř a pomohl nám nakládat zavazadla.

Nastupovali jsme do lodě a s hrůzou sledovali rusku, jak táhne svůj batoh ke člunu. Loď už je přece zaplacená, tak s námi pojede taky. Zeptal jsem se, zda už zaplatila řidiči. Prý ne, protože nemá. Tak jak chce proboha platit na těch ostrovech? Pokud pojede, radši tu zůstanu já. Koukali jsme na sebe, co budeme dělat. Vyřešil to za nás kormidelník. Prohodil pár slov indonézsky s paní z budky a rusce oznámil, že ji na lodi nechce. Pokud chce nastoupit, musí zaplatit 200 tisíc jako my. Motor naskočil a my sledovali vzdalující se břeh a na něm rusku se svým ocáskem řidičem, který se stále dožadoval svých 60 tisíc. Tak ať s ním babizna stráví příjemné odpoledne!

Jízda na motorovém člunu ubíhala pomalu. Vyjížděli jsme v půl deváté ráno a když jsme ani v poledne pod pálícím sluncem neměli cíl v dohledu, začali jsme být na paní z přístavu naštvaní. Prý 2 hodiny ... V jednom místě z vody trčely dvě skály a každá měla na vrcholu plošinu asi 2x2 metry. Vtipkovali jsme s brity, že oni můžou bydlet na té vlevo a my na té vpravo. Adriena dodala, ať si představíme, že by tam s jedním párem bydlela i ruska. Panebože. Oklepali jsme se a zase vrátili hovor k ní. Na její účet jsme pak vtipkovali prakticky celý zbytek cesty. Naše jízda na prudkém slunci nakonec trvala 6 hodin! Paní z přístavu by zasloužila na holou.

Adriena obešla tři hotely na pláži a vybrala jeden z nich. Ten, který měl jako jediný volný pokoj. Byl to deLuxe pokoj za 250 tisíc na jednoho s velkou postelí s nebesy a moskytiérou, výhledem na západy slunce přímo z postele, houpací sítí přímo přede dveřmi a zásuvkami s fungující elektřinou každý večer. Velký větrák na stropě fungoval také jen večer, tedy v době, kdy na rozdíl od odpoledne nebyl moc potřeba. Naše soukromá koupelna měla tekoucí vodu ráno a večer. Místo sprchy jsme měli trubku ze zdi končící v obráceně zavěšeném džbánu s navrtanými děrami do dna. V ceně byla i tři jídla denně. Sice drahota, ale nebylo to zase tak šílené. Víceméně náš standardní denní budget.

Adriena si šla zaplavat a vrátila se za 10 minut celá odřená o korály. Korálové útesy totiž začínaly hned u břehu. Šel jsem se podívat na molo a pod hladinou objevil obrovskou černou skvrnu pohybující se sem a tam. Bylo to hejno tisíců, spíš desetitisíců maličkých rybek. Nádherné.

Na Kadidiri jsme strávili několik dnů luxusní tropické dovolené. Půjčili jsme si ploutve, šnorchl a brýle a pozorovali korálové rybky i pohyby hejna přímo u pobřeží. Měli jsme tam většinu známých korálových rybek, barakudy lovící rybičky z obřího hejna, trumpetfishe i mého oblíbeného žlutého Titan triggerfishe - docela agresivní rybu, která občas vyjede i po potápěčích.

Z vody přímo před chatkou trčely skály podobné známému ostrovu Jamese Bonda v Thajsku. Přímo z postele jsme pozorovali vodní hladinu, narušovanou pouze rybami, létajícími nad hladinou. Houpali jsme se v houpací síti přímo před vchodem do našeho domku a pozorovali nádherně rudé západy slunce nad mořem. Váleli jsme se v posteli, opalovali se na břehu a koukali na filmy. A celé dny jsme doháněli resty v psaní článků, deníků a zápisků z našich cest. Bylo to fajn.

Jeden večer po filmu si šla Adriena na chvíli sednout na pláž před chatku. Když se vrátila, smála se.
- "Tomu nebudeš věřit" povídala, "je tady." Jak tam tak ve tmě seděla, uslyšela přicházející kroky. Napřed šel jeden z místních indonézských zaměstnanců. Spíš se potácel, jak byl namol. Prošel kolem a zmizel ve tmě. Kousek za ním se blížila další postava.

- "Darling (Miláčku)" volala, "darling, where are you (miláčku, kde jsi)?" Adrienu neviděla, protože byla úplná tma. Ta ji ale bezpečně poznala. Byla to ona. Ruska. Rainbow warrior. "Where are you my darling (Kdepak jsi miláčku)?" znělo dál ze tmy, "I want to make love with you (Chci se z Tebou milovat)!" Indonézan nereagoval. Nedivím se mu. Zřejmě se už někde o kus dál únavou skácel. Pokud ji musel poslouchat celý večer ...

Ruska ztratila orientaci a šla podél zídky směrem k naší chatce. Zídka ale byla vyšší a vyšší a vedla do moře. Když to zjistila, pokusila se na ni vylézt. Následovala rána. Jak spadla zpátky do vody. Vrátila se tedy, zídku obešla a šla dál hledat svého místního přítele. Ještě že si nás nevšimla. Udělala by nám určitě nějakou přednášku, jak je šikovná. Anebo by nám nabídla volnou lásku. Blééé!

Další den dopoledne mne při šnorchlování Adriena nasměrovala doprostřed toho obrovského hejna. Bylo to super. Když jste k hejnu plavali, neutíkalo pryč, ale rozestupovalo se do stran a vy jste mohli vplout do něj. Když jste byli dostatečně vevnitř, zavřelo se za vámi. Nádhera. Rybičky měnily směr a podle toho, v jakém úhlu na ně dopadala sluneční záře, vytvářely různě vypadající obrazce. Nad hejnem jste mohli pozorovat křižující barakudy, které jakoby nic jezdily sem a tam. V určitých chvílích však prudce měnily směr a zabodávaly se dolů do hejna, které se stejně rychle roztrhávalo do stran. Nevšiml jsem si žádného úlovku, ale byla to krásná podívaná.

U oběda jsme seděli u stolu s 5 dalšími cestovateli a já se zmínil, že na začátku září odplouvám lodí z Koreje do Mexika.
- "Tak to jste Vy?" ptali se a dodali: "Zmiňovala se totiž o Vás."
- "Kdo? Proboha snad ne ona?" Ukázalo se, že se všech 5 lidí u našeho stolu s ruskou v posledních dnech potkalo. A nikdo na ni nemohl zapomenout. Pár mladých Rakušanů s ní strávil několik dní v Taně Toraji, další pár s ní jel na trajektu z Ampany na Kadidiri a poslední holku se snažila přesvědčit, aby s ní "sharovala room (sdílela pokoj)." Ta to naštěstí odmítla. A to ještě ani nevěděla, jak takové sharování v ruském podání vypadá. My už ano. Bydlet budeme obě, platit budeš jen Ty. Rázem jsme měli téma hovoru na celý oběd zajištěno.

Popisovali nám, jak s nimi jela na veřejném trajektu do Kadidiri. Byl plný místních 15 letých mladíků, slunce pálilo a milá ruska si sundala košili. Vyvalila se tak její obrovská bílá podprsenka. Opřela se, aby byly pořádně vidět její přednosti, a místní kluci nevěděli, kam s očima. Na konci plavby se ukázalo, že nezaplatila lístek na loď, ale nikdo z místních si netroufl jí nějak bránit ve vystoupení. A teď byla na ostrově s námi. Naštěstí v jiném hotelu. A my jsme dnes už odjížděli. Trochu nás vyděsili Rakušané, kteří někde slyšeli, že chce odjíždět také.

Po obědě jsme odjeli do přístavu Wakai, kde jsme čekali na trajekt. Ruska tam už samozřejmě byla. Taky čekala na trajekt. Byla obklopená několika zaměstnanci z vedlejšího hotelu v Kadidiri a neuniformovaným policistou. Zeptali jsme se, co se děje. Prý na Kadidiri odmítla zaplatit za ubytování a tak se ji teď s policistou snaží přesvědčit, aby svoje dluhy zaplatila. To však odmítá.

Asi jí to projde. Nevědí totiž, co mají dělat. Dluží příliš malou částku na to, aby ji tu nějak zadržovali. Proto nejspíš nakonec mávnou rukou a nechají ji odjet. Tak trochu ji považují za blázna. Navíc nemají nijak excelentní angličtinu, tak se s ní ani nemohou hádat. Pozorovali jsme ji, jak tam policistovi šermuje před nosem rukama a něco vysvětluje. A já konečně pochopil, co myslela tím, že cestuje levně. Cestuje totiž opravdu levně. Mnohem levněji, než my s Adrienou.

Trajekt přijel a my si koupili lístek do nejlevnější ekonomické třídy. Měli jsme před sebou noční plavbu do Gorontala na severním výběžku Sulawesi. Odtamtud nás čekala další celodenní jízda do Manada a pak plavba na ostrov Bunaken. Rusku jsme nikde neviděli. Tak ji možná na trajekt bez peněz přece jen nepustili. Anebo už leží někde nahoře v první třídě za peníze, co ušetřila na Kadidiri. Nebo leží v první třídě, za kterou posléze nezaplatí. Asi jsme hloupí, že cestujeme tak draze. Prohodili jsme o ní pár posledních vtípků, Adriena si lehla na karimatku na špinavou zem mezi sedadly a já se pokusil nějak zašprajcovat mezi sedadla. Snad aspoň na chvíli usneme. Třeba se nám i něco bude zdát. Jenom prosím ne o ní.