(15.4.-19.4.2011)

Seděl jsem v autobuse a koukal ven do tmy. Bude to další noc skoro beze spánku. Aspoň že autobus je slušný a sousední sedadlo volné. Dnes ráno jsem po 4 hodinách spánku nasedl na loď a z indonézského ostrůvku Nunukan přeplul do Tawau v malajské části Bornea. V poslední den platnosti svého indonézského víza. A teď sedím v autobuse směrem do hlavního města malajské provincie Kota Kinabalu. Nejedu až tam. Vyhodí mne dřív. Kolem druhé ranní mi zastaví na silnici před branou národního parku hory Mt. Kinabalu. Budu muset nějak přežít na silnici do svítání a až ráno v 7:00 otevřou, zkusím získat povolení na jednodenní vstup do parku, průvodce (který je povinný) a během jednoho dne vystoupit z výšky 1865 m na vrchol ve výšce 4095 m a zase zpátky. Má to být nesmírně vyčerpávající. Půjdu na to po dvou nocích bez pořádného spánku. No potěš koště.

Na chvíli jsem přece jen usnul. Autobus měl zpoždění. Díky za ně. Steward do mne šťouchl až před čtvrtou. Dvě hodiny polospánku navíc. Vystoupil jsem na neosvětlené parkoviště a otřásl se zimou. Vyjížděli jsme ze Semporny u moře a tam bylo i večer pěkně horko. Tady jsem ve výšce 1650 m nad mořem. Musím na sebe rychle něco hodit. Ještě že mám sebou veškeré himalájské oblečení. Steward se vymočil vedle autobusu, zabouchl dveře a autobus odjel. Zůstal jsem sám. Brána národního parku svítila do tmy asi o 100 m výš. Za 3 hodiny otevřou. Kousek ode mne bylo zábradlí s výhledem do krajiny. Musím taky rychle na malou. Došel jsem k zábradlí, rozepl poklopec, vyndal ho a ...
- "Hello" ozval se ženský hlas a někdo přímo pode mnou rozsvítil baterku.

(1.4.-15.4.2011)
Stál jsem na autobusové zastávce uprostřed deště. Noční autobus z Banjarmasinu do Balikpapanu na východní pobřeží Bornea odjížděl beze mne. Byl plný. Měl přijet ještě jeden. Dnes poslední. Přijel. Trochu otlučený. Našli mi v něm místo. V poslední řadě hned za dveřmi. Autobus se rozjel. Řidič, zřejmě bývalý závodník, si vzpomněl na včerejší přímý přenos automobilové rallye a šlápl na to. Nedbal na nefungující pérování a bral to přímo přes obří díry na silnici. Musel mít radost, jak po nich autobus pěkně skáče. Chvílemi jsme i létali vduchem. Každý dopad jsme pak cítili na tvrdých sedadlech. V této rychlosti by se dírám ani neměl jak vyhnout. Zvlášť teď, po setmění. A za deště. Venku hustě pršelo. Nejen venku. Střecha nějakým zvláštním způsobem prosakovala, takže z ní uvnitř autobusu v pravidelných intervalech kapaly kapky. Na některých místech voda crčela proudem. Cestující pod vodopády se snažili uhýbat, ale díky řidičově divoké jízdě doleva a doprava voda kropila široké okolí. Venku se ozvala rána a řidič dupnul na brzdu. Průjezd poslední dírou nevydržela pneumatika. Museli jsme vystoupit do deště a řidič s posádkou namontovali rezervu.

Po pauze jsme opět nastoupili a posadili se. V mém případě se to sezením nazvat moc nedalo. Přímo pode mnou se nacházely schůdky ze dveří, takže když jsem si normálně sedl, nohy mi visely do prostoru dolů. Na 5 minut zajímavá pozice, na 14 hodin k nevydržení. Kdybych měřil 150 cm jako někteří sousedi, mohl bych si je prostě zastrčit pod sebe. S mou výškou to však bylo krajně nepohodlné. Přestože bylo všech 5 míst v naší zadní řadě obsazených, steward při pauze prodal další lístky a posadil do ní ještě rodinku s dětmi. Snažil jsem se jim vysvětlit, že na místech, kam si sedli, už sedí jiní lidé, co si odskočili na záchod. Říkal jsem jim: "Bus full." Odpovědí mi byly jen nechápavé úsměvy anglicky nemluvících lidí a otázka, zda mluvím indonézsky. Původní sousedi se za chvíli vrátili a začali se cpát na svoje místa. Rodinka si musela posadit děti na klín a smrsknout se na šířku 1,5 místa. Jednoho cestujícího steward nacpal na místa dopředu a na zadních 5 sedačkách nás zůstalo 6 dospělých a 2 děti. Nějak jsme se tam uspořádali a začali usínat. Hlava mého souseda mi přistála na rameni. Myslel jsem, že ji zase zvedne, ale hodlal tak zřejmě spát. Vzpomněl jsem si na scény z výstupu na Rajabasu a z dnešního treku v Loksadu, kdy si lidé před domky navzájem z vlasů vybírali vši. Soused měl na hlavě hustý porost, který se teď dotýkal toho mého. Já ale jeho vši nechci. Zatřásl jsem ramenem a on hlavu zvedl. Za 5 minut začal opět usínat a přistál mi na rameni znovu. Otřásl jsem ramenem. Zvedl hlavu. A takhle probíhala celá noc. Mám Indonésii rád.

(Fotoreportáž z Tanjung Puting národního parku)
(3.4.-4.4.2011)

- "No tak lidi! Berte trochu ohled! Pořád nějaký vuvuzely, techno, heavy metal a tady malej Laurel nemůže spát."

- "Jmenuju se Judy a jsem Frantova nová holka. Snad se mnou zapomene na tu předchozí. Jsem totiž určitě hezčí a divočejší."

(25.3.-31.3.2011)
Před nejznámějším indonézským chrámem Borobudur postávala skupina stánkařů, prodávajících suvenýry a občerstvení. Normálně bych je pěkně ostře odpálkoval. Ve Wikitravel jsem si ale přečetl odstavec:
"Be nice to the locals. Seriously. There is a lot written in travel guides about the pushy nature of the vendors at Borobudur. And they can be a little annoying it must be said. But a few friendly no's usually do the job."
Tak proč ne. Všechny prodejce jsem odmítal mile a s omluvným úsměvem. Oni byli taky milí a dál nenaléhali. Bylo to docela příjemné. Pro obě strany. Rozhodně příjemnější, než můj klasický shazující přístup.

Když jsem dopoledne vyrážel k chrámu, bylo zataženo a poprchávalo. Když jsem vešel do areálu, obloha se roztáhla a sluníčko zazářilo. V chrámu pracovali dělníci na jeho rekonstrukci. Vyndávali kameny, čistili je a umísťovali zpět do konstrukce. Chvíli jsem je pozoroval a pak se k nim přidal. Přinášel jsem kameny a podle značek je vkládal nazpět do podlahy. Pak jsem křídou značkoval kameny, aby bylo jasné, kam patří. Měli ze mne docela legraci, ale líbilo se jim to určitě víc, než přístup ostatních turistů. Ti na ně jen civěli a fotili si je. Za to teď si při práci fotili hlavně mne. Když jsme kus dodělali, spolupracovníci mi přinesli vodu, abych si umyl úplně černé ruce od kamenů.

"Fénix - zrodí se z popela."

Když jsem koncem prosince v Saigonu doháněl svůj absťák maratonem filmů na HBO, tahle věta mi utkvěla v paměti. Dávali druhý díl Harryho Pottera a ohnivý pták Fénix právě shořel. Zemřel. Z popela, který z něj zůstal, se zrodil nový Fénix. I když to byl vlastně ten starý. Když jsem tu větu uslyšel, hned jsem si ji zapsal. Když jsem o silvestrovské půlnoci stál ve vlnách Nha Trangu, pojmenoval jsem si sám pro sebe rok 2011 rokem Fénixe. Bylo by to pěkné. Zemřít. Shořet. A znovu se narodit. Z popela. Když popel, chtělo by to něco žhavého. Vulkán. Lávu. Sopky. Ale napřed jedna oslava.

Dne 17. dubna 2011 jsem na své cestě kolem světa oslavil 500 dnů. Tramtadadá, tramtadadá (fanfáry). Ten den jsem strávil potápěním na jednom z nejkrásnějších potápěčských míst světa u ostrova Sipadan. Nejlepší potápění mého života. Potkali jsme asi 20 žraloků, 10 obřích želv a tornáda stovek dravých barakud. Den před tím jsem pohlédl na svět z nejvyšší hory Bornea a celé jihovýchodní Asie, 4095 m vysoké Mt. Kinabalu. Zopakoval jsem si na ní absolutní vyčerpání zažité při přechodu Mt. Elgonu v Africe. Ještě před pár měsíci bych tam kvůli závratím nevylezl.