(23.3.-25.3.2011)
Něco se děje. Ve světě. Něco zvláštního. Něco špatného. Zemětřesení na Novém Zélandu. Zemětřesení v Japonsku. Zemětřesení v Barmě a v Thajsku. A zase v Japonsku. Neříkejte, že je to náhoda. Možná přípravy na příští rok? Prosinec 2012? A všechno to souvisí s pohyby zemské kůry. S těmi souvisí i činnost sopek. V Indonésii jsou samé sopky. Jedna vedle druhé. Většinou aktivní. Aktivní neznamená, že by hned soptily proudy lávy. Aktivní znamená, že se v nich něco děje. Uvnitř. Přípravy na ohňostroj. Voľačo sa chystá.

Mezi indonézskými sopkami je jedna unikátní. Při svém výbuchu v roce 1883 neměla daleko ke zničení lidské civilizace. Nebo aspoň k podstatné změně zemského klimatu. Byl to jeden z nejničivějších výbuchů v historii. Jeho síla 200 megatun TNT za sebou nechává hirošimskou bombu jako dětskou hračku. Ostrov se sopkou vyletěl do povětří. Na místě z něj zůstala sotva třetina. Výbuch byl slyšet v Indii a v Austrálii a vzniklá tsunami byla 40 metrů vysoká. Sopečný prach dolétl do stratosféry, zatemnil na několik dnů oblohu a ovlivnil počasí na celé planetě. Průměrná teplota na zeměkouli v jeho důsledku klesla o 1.5 stupně. Být trochu větší, mohli jsme mít dobu ledovou. Po 45 letech nastalo na místě původní sopky několik podvodních erupcí a v roce 1930 se z moře vynořil nový ostrov. Se sopkou. Nazvali ho Anak Krakatau - dítě Krakatoy. A toto dítě byl můj cíl. V souvislosti se všemi těmi zemětřeseními myslím, že mám docela dobrý timing.

Noc v autobuse z Bukittinggi nebyla moc příjemná. Klimatizace jela naplno a snižovala teplotu ještě kus pod úroveň obvyklého mrazáku v autobusech a kinech jihovýchodní Asie. Seděl jsem v mikině a himalájské bundě, kolem hlavy měl obtočený sarong a na něm kapuci. Ruce jsem měl zastrčené v rukávech bundy. A byla mi zima. Na nohy. Tušit, že to bude tak zlé, vzal jsem si z batohu podvlíkačky a rukavice. Své opírací karimatkové zavazadlo jsem musel rozdělat a poskládat z něj provizorní přístřešek, chránící mne před foukajícím proudem mrazu. V žádné pozici jsem se nemohl příjemně posadit, protože mne to pokaždé někudy ofukovalo. Opíral jsem se o okno a všiml si pohybu na něm. Šváb. A druhý. Další dva. Bylo jich tam plno. Rukou jsem je odpinkával do přední části autobusu, ale buďto se zase vraceli, nebo měli někde blízko hnízdo. Za celou noc jsem jich závěsy rozmačkal asi 10.

V šest ráno pustili na plné pecky do obří reproduktorové soustavy místní hitparádu a ne všechny písničky zněly tak dobře, jako Keong Racun. Ale konečně jsem měl slušný mobil a mohl jsem ten zvuk přehlušit vlastním rytmem do sluchátek. Celou noc jsme uháněli jak o závod, tak mne pořádně probudilo až zpomalení. Pomalu jsme objížděli nějaký náklaďák překlopený na stranu. Všichni tu jezdí jako diví a předjíždějí jakmile dojedou jakékoliv jiné auto. To jest skoro pořád. Na dvouproudé vozovce tak prakticky neustále jedou čtyři proudy. Dva v jednom směru a dva v opačném. Smrťáky jsou tu časté.

Zastavili jsme na kraji vozovky a pánové vyběhli čurat do řady hned vedle autobusu. Dámy do křoví před autobus, ale ne že by si dělaly starost, jestli se někdo dívá. V autobuse se při noční ďábelské jízdě něco rozbilo, tak jsme s ním objížděli okolní městečka a sháněli opravu. Nakonec našli svářeče a přivařili k podvozku nějaké železné tyče. A mohli jsme pokračovat dál. Během dne bylo na rozdíl od noci pěkně horko. Venku bylo hezky a sluníčko se do autobusu opíralo. Asi vypnuli klimatizaci, aby mohli cestující svobodně kouřit. Odpoledne jsme zastavili na jídle a já začal hledat jméno města na mapě. Cesta trvala už přes 20 hodin, tak jsme se měli blížit mému cíli. Zrada! Nebyli jsme ještě ani v půlce!!!

- "Hello Mister, I not speak English" přišel si ke mně popovídat steward. Sedl si na půlku sedadla, která zůstávala vedle mne a baťůžku volná, a zapálil si cigaretu. Ostatní cestující z toho měli velké haló a zapálili si taky. Byl jsem z toho zpoždění otrávený, tak jsem na rozhovor moc náladu neměl. Ukázal jsem stewardovi velký nápis "No smoking" za řidičem. Zasmál se a cigaretu uhasil.
- "We have a big delay (Máme velké zpoždění)" povídal jsem mu vyčítavě.
- "This is very slow bus Mister, no VIP bus (Tohle je velmi pomalý autobus, žádný VIP autobus)" smál se.
- "But I paid for a VIP bus with toilet and AC (Ale já platil za VIP autobus se záchodem a klimatizací)" jmenoval jsem, co mi při prodávání lístku slibovali. Na klimatizaci bych radši zapomněl. Švábům evidentně nevadila. Prohlížel jsem si na telefonu PDF-ka a plánoval cestu na sopku Krakatoa. Steward seděl namáčknutý vedle mne a díval se, co dělám. Když zjistil, že si neprohlížím žádné obrázky, zklamaně se vrátil k řidiči.

A já seděl, četl a přemýšlel o životě. Jak je všechno v pytli. Jak jsem zažil ráj a byl stokrát ujištěn, že nemůže skončit, protože je to ráj pro obě strany. A pak to přišlo. To se prostě přežít nedá. Hlavou mi létaly stejné myšlenky, jako v posledním měsíci a půl. A pokaždé jsem došel ke stejnému závěru. Že to už nemá cenu. Venku zářil měsíc a byl pěkně hořký. Připadalo mi, že sedím v letadle připraveném ke startu a ona si jen odskočila. Jenže se už nevrátí a letadlo odstartuje bez ní. Nesmírně pravdivý film. Nesmírně reálný film. Nesmírně dobrý film. A toto nebyl jeho konec. Ani její.

Možná by to ještě cenu mělo. Kdybych dokázal něco velkého. Z plánů někam odjet zachraňovat lidské životy mne vyléčila naprostá absence takovýchto příležitostí na internetu. Z dobrovolnictví se stal slušný byznys, který je určen jen pro platící zákazníky. Možná by ta pomoc nemusela být tak velká a jednorázová. Tisíckrát malá pomoc se jedné velké vyrovná. Může se při tom najít i nějaká ta velká. Něco dokázat se taky nemusí jen navenek. Může se to stát i uvnitř. Byly věci, které jsem chtěl vždycky změnit. Bez úspěchu. Byly příliš velké. Teď by se síly na nějaký průlom našly. Vzpomněl jsem si na Fénixe. A začal plánovat znovuzrození. Ta myšlenka mne nadchla. Rozhodně měla sílu na to mne teď udržet při životě. Vzpomněl jsem si, jak mi kdysi Esterka řekla, co bude, až to jednou rozjedu. Tak jo. Nemám co ztratit.

V 7 hodin ráno jsme přijeli do Bandar Lampungu a já začal shánět dopravu do Kaliandy. Městečka na pobřeží, ze kterého dělají cenově přístupné výlety na sopku Krakatoa. Ukázalo se, že můj noční autobus přes Kaliandu jede. Chvíli jsme se stewardem smlouvali a nakonec dvouhodinovou jízdu dohodli na 10 tisíc Rupií (20 Kč). Vynesl jsem věci zase do autobusu a sedl si do řady vedle zadních dveří. Autobus se rozjel a na zadním okně se probudil chlápek spící na zavazdlech. Nějak zaspal zastávku a chtělo se mu na záchod. Stoupl si do zadních dveří kousek ode mne a já čekal, jestli je za jízdy otevře. Neotevřel. Vzal si do ruky prázdnou láhev Coca Coly, oddělal víčko a .... Nééééé! Začal láhev pomalu naplňovat. Jak se tam s ním může ve skákajícím autobusu trefit? Nebo ho snad nacpal dovnitř? Jak se mu tam může vejít? Nakonec láhev zašrouboval a hodil na zem. Byla plná. Při prodeji lístku na autobus možná měli na mysli tenhle druh záchodu.

Když jsem vystupoval, štítivě jsem pronesl batoh dveřmi, aby se ničeho na podlaze nedotkl. Vyhodili mne na křižovatce asi kilometr od Kaliandy. Stopnul jsem si náklaďák, který mne vzal do města. Ubytoval jsem se v pokoji s větrákem a na zítřek domluvil výlet na Krakatau za 690 tisíc Rupií (1400 Kč). Podle průvodců velmi slušná cena. Vyrazil jsem do města najít bankomat na vybrání peněz na ten výlet. Lidé mne všude zdravili a zvali, ať si k nim jdu sednout.

Posadil jsem se na lavičku u staršího pána, který měl obchod s rýží a dalšími plodinami. Mluvil výborně anglicky a znal Českou republiku. Na mou odpověď "Checo", což je indonézsky Čech, hned věděl "Czech Republic". Ptal se, kde přesně leží, jaké máme sousedy, jaké náboženství, ptal se na jednotlivé země na mé cestě a nakonec mne učil vybraná indonézská slova a věty. Osvojil jsem si hlavně termín "ojek", což je motocyklové taxi. Nejdostupněší forma individuální dopravy ve městech. Zeptal jsem se, co je to nad městem za sopku. Všiml jsem si jí hned po příjezdu a rozhodl se, že na ni vyrazím. Byla to činná sopka Rajabasa. Před čtyřmi lety na ni s průvodcem vylezl. Sám by tam nešel, protože by se ztratil v džungli na jejích svazích. Jít na ni prý stejně nemůžu, protože výstup trvá celý den a už bych to nestihl. Mám vyrazit až zítra ráno.

Nic není nemožnééé. Toyóóótááá! Řekl jsem, že půjdu dnes. Bez průvodce. V nejhorším případě se ztratím. A v úplně nejhorším tam umřu. A to není zase tak hrozná představa. Aspoň jsem se o to pokusil. Pán povídal, že jsem "adventurer" (dobrodruh) a že se mu to moc líbí. Odpověděl jsem, že kdepak, že jsem obyčejná kancelářská krysa a že bych uměl tak maximálně udělat nějakou HR analýzu společnosti, nebo provést firmu prvním rokem se ziskem. Anebo rozjet nějaké evropské centrum.

Vrátil jsem se do hotelu a protože ze mne v tom horku pot jen crčel, vysprchoval jsem se. Indonézská koupelna se skládá z tureckého záchodu, díry v zemi na odtok, velké nádržky plné vody a naběračky v ní. Když použijete záchod, splachujete ho nabíráním vody naběračkou z nádržky a jejím litím do záchodu. Když se chcete osprchovat, naběračkou poléváte sebe. Stavil jsem se na smažené rýži a chytil ojek do sousední vesničky, kde cesty na sopku začínají. Zamířil jsem mezi domky směrem k lesu. Lidé po mně koukali, smáli se, zdravili mne a něco pokřikovali. U posledního domku jsem spatřil krásný výjev. Maminka ležela dcerce hlavou na klíně, ta jí prohrabávala vlasy a něco z nich vyndávala. Vešky nebo blešky? Zamával jsem jim a vešel do džungle.

Po půlhodině mi zmizela cesta a já se ve snaze najít její pokračování prodíral mezi křovinami. Zůstávaly na mně pavučiny a občas i pavouci. Bylo horko a vlhko a ze mne tekly proudy potu. Potkal jsem nějakého domorodce s mačetou a ten mi prosekal průchod zpátky k cestě. Startoval jsem z výšky asi 400 m nad mořem a během následujících hodin vystoupal do 900 m. Hrozně se ochladilo a kolem se rozlila mlha. Oblékl jsem tričko s dlouhým rukávem a ještě kolem sebe omotal sarong. Nějak jsem nepočítal s tím, že na sopce může být zima. V 950 metrech jsem byl už jen kousek od viditelného vrcholu, když jsem narazil na ohýnek se třemi štěkajícími psy. Majitel nebyl daleko a přestože anglicky nemluvil, posunky mi vysvětlil, že tahle cesta až nahoru nevede. Musím se vrátit a z cesty odbočit. Byla to škoda, protože mi výškově k vrcholu scházelo asi 100 metrů.

Vrátil jsem se a snažil se najít odbočku z cesty. Vyústilo to jen v další bloudění džunglí. Narazil jsem na opice, obří mravence a na pár dalších zajímavých tvorů. Cestu jsem až do setmění nenašel a začal mne bolet prst rozkopnutý v klášteře. Vydal jsem se tedy zpátky. Při sestupu se zapnutou čelovkou jsem netrefil správnou cestu a vybelhal se až o dva kilometry níž u nějaké muslimské modlitebny. Vesničani mi sehnali ojek a ten mne za 4 tisíce Rupií (8 Kč) odvezl zpátky do Kaliandy k hotelu. Tam jsem zabil obřího švába, znovu se osprchoval, oholil a šel spát. Ráno jsme vyráželi brzo.

Čekal jsem výpravu aspoň pěti turistů a nějakou malou výletní loď. Ukázala se to být výprava pro jednoho (mne) a dopravním prostředkem na tříhodinové plavbě k ostrovu Anak Krakatau byla maličká rybářská loďka pro 3 osoby. Rybáře kormidelníka obsluhujícího motor vzadu, kluka z hotelu, co to celé zorganizoval a měl za úkol vylévání vody z loďky, a mne vepředu, držícího nepromokavou plachtu na našem jídle a věcech. Lodička byla dlouhá a úzká a po stranách měla upevněné dva svazky dřeva, zajišťující, abychom se nepřevrhli. V průvodci varovali, že vlny mohou být dost velké.

Byly. Lodička vjela do vln a ty s námi házely nahoru a dolů. Připadal jsem si jak na horské dráze. Nájezd na vlnu, pomalu nahoru, na vršku vlny překlopení, převážení se a pád dopředu dolů pod vlnu. Bum. A další vlna. Byla to únavná jízda. Veškeré oblečení jsem měl po deseti minutách mokré a celé tři hodiny mne vlny a vítr bičovaly do tváří. Chvílemi jsem nestíhal držet zároveň sebe v loďce a plachtu na věcech. Kormidelník zvládal natáčet loď tak, aby motor s celou zádí moc netrčel ve vzduchu a kluk z hotelu makal jak šroubek, aby spršky z vln zase vylil ven. Když jsme dorazili k ostrovu, měli jsme toho všichni dost.

Po cestě jsme projížděli kolem několika ostrovů, které na sobě evidentně měly taky sopky. Obrysy v dálce naznačovaly další sopky. A nad každou sopkou byl mrak. Nádherný pohled. Náš ostrov byl jiny. Nebyl pokrytý zelení, jako ty ostatní. Už zdálky vypadal jako takový holoostrov. Vystěhují sem ty, co na svých zelených ostrovech nebudou platit nájemné. Pláž byla pokryta velmi jemným pískem. Byl úplně černý a nebyl to písek. Sopečný prach. Ostrov byl celý pokrytý sopečným prachem. Veškeré oblečení jsem měl mokré. Teď už jsem chápal, proč tuto variantu cesty na Krakatau ve WikiTravel doporučovali "for the more adventurous" a varovali před velkými vlnami.

Najedli jsme se a s klukem z hotelu vyrazili na sopku. Prošli jsme mezi několika stromy a keři, které ještě nedostaly zásah lávou, a vystupovali na černý kopec.
- "How old are you (Jak jsi starý)?" zeptal se mne kluk z recepce, když mi nestačil, a dodal: "I am 20 (Mně je 20)."
- "I am very old (Jsem velmi starý)" odpověděl jsem, "I am 42 (je mi 42)." Asi jsem čekal, že mne začne přesvědčovat, že 42 vůbec není starý.
- "Yes, you are very old (Ano, jsi velmi starý)" překvapil mne. "Very old, but very strong (Velmi starý, ale velmi silný)" dodal. No tak aspoň tak.

Vylezli jsme na kopec sopečného popela kousek od úplného vrcholku. Kolem nás se nacházely chuchvalce lávy a spousty kamenů velikosti lidské hlavy, které sopka taky vyplivla. Povrch byl horký a když se zvedl vítr, najednou jsme měli toho černého horkého prachu plné tváře i vlasy. Brrr, lepilo to. Vrchol krátera byl strmý a tyčil se přímo před námi. Ještě tak 50 m. Ale nakonec dovnitř nepolezu. Zkusím to ještě chvíli venku.

Nasedli jsme do lodičky a vraceli se do Kaliandy. Vlnobití už jsem nevnímal. Byl jsem v plavkách, tak mi spršky vody nevadily. Zajímavá sopka. Zajímavý osud. Vybuchla a zmizela z povrchu zemského. A pak se znovu objevila. Myslel jsem na to, co bude. Teď. Tento měsíc. A dalších osm. Co bude pak, nevím. Možná ten konec světa.