(25.3.-31.3.2011)
Před nejznámějším indonézským chrámem Borobudur postávala skupina stánkařů, prodávajících suvenýry a občerstvení. Normálně bych je pěkně ostře odpálkoval. Ve Wikitravel jsem si ale přečetl odstavec:
"Be nice to the locals. Seriously. There is a lot written in travel guides about the pushy nature of the vendors at Borobudur. And they can be a little annoying it must be said. But a few friendly no's usually do the job."
Tak proč ne. Všechny prodejce jsem odmítal mile a s omluvným úsměvem. Oni byli taky milí a dál nenaléhali. Bylo to docela příjemné. Pro obě strany. Rozhodně příjemnější, než můj klasický shazující přístup.

Když jsem dopoledne vyrážel k chrámu, bylo zataženo a poprchávalo. Když jsem vešel do areálu, obloha se roztáhla a sluníčko zazářilo. V chrámu pracovali dělníci na jeho rekonstrukci. Vyndávali kameny, čistili je a umísťovali zpět do konstrukce. Chvíli jsem je pozoroval a pak se k nim přidal. Přinášel jsem kameny a podle značek je vkládal nazpět do podlahy. Pak jsem křídou značkoval kameny, aby bylo jasné, kam patří. Měli ze mne docela legraci, ale líbilo se jim to určitě víc, než přístup ostatních turistů. Ti na ně jen civěli a fotili si je. Za to teď si při práci fotili hlavně mne. Když jsme kus dodělali, spolupracovníci mi přinesli vodu, abych si umyl úplně černé ruce od kamenů.

O tři dny dřív, po návratu z Krakatoy, jsem se večer v indonézské koupelně při svíčce osprchoval (ve městě nejela elektřina) a vyrazil dál. Na ulici jsem dětem rozdal gumové bonbóny, tak mohly doma povídat, jak potkaly hodného strejdu v dlouhém kabátě, co jim dával bonbóny. Ale bez kabátu. Kijangem (sdíleným autem hromadné dopravy) jsem dojel na konec Sumatry, trajektem přeplul na ostrov Jáva a autobusem pokračoval do hlavního města Indonésie, Jakarty. Tam jsem přijel v ne úplně ideálních půl čtvrté ráno. Kolem autobusového nádraží panoval čilý ruch a stánkaři prodávající občerstvení měli noční směnu. Odmítl jsem všechny taxikáře a vydal se po okolí hledat levný hotel. Větu "odmítl jsem všechny taxikáře" píšu často. I když to tu spláchnu jedinou větou, vyžaduje určitou energii a čas, než se jich člověk zbaví. Slovo "ne" je pro ně často jen výzvou k většímu naléhání. Situaci tak obvykle řeším jejich ignorováním nebo ironickým souhlasem, čímž je po chvíli znechutím. Jenže teď přece jedu jinak. Takže pryč s ironií, odpovídal jsem jim prostě "No". A taky to šlo. I taxikáři jsou lidé.

Prošel jsem blízké hotely, ale všude měli plno. Nechtěl jsem cestovat do centra, tak jsem si sedl do blízké internetové kavárny. Byla to docela holokavárna a s mou luxusní v Hat Yai se nedala srovnávat. Před vchodem měli televizi a sledovali fotbal. Ukázalo se, že v Evropě právě běží kvalifikační utkání a naši hrají ve Španělsku. Na netu jsem našel přímý přenos, prožil si obrat z 1:0 na 1:2 a před sedmou ráno zklamaný vyrazil dál. Hlavní město mne nijak nelákalo, tak mne kluci z netkavárny zavedli na městský autobus, který jel na vlakové nádraží. Tam jsem si koupil jízdenku a odjel do Yogyakarty, centra památek na Jávě s pár chrámy a sopkami v okolí.

Tento ranní vlak doporučovali v Lonely Planet, aby si člověk mohl ve dne z okna prohlédnout velkou část Jávy. V Indonésii mají v dálkových vlacích dvě třídy - bisnis, což je nižší třída s otevřenými okny bez klimatizace, a eksecutif, což je nejvyšší klimatizovaná třída. Tenhle vlak byl celý eksecutif. Tak holt jednou nepojedu business classem. Klimatizace překvapivě nebyla přepálená a dalo se tam celkem příjemně vydržet v tričku. Pod okny byly zásuvky na elektřinu a já si dobil mobil. Začínám si na něj zvykat. Bude přece jen lepší, než moje stará Omnia. Jen ta baterie by mohla vydržet déle. Prohlížel jsem si Lonely Planet a plánoval další cestu Indonésií. Přečetl jsem si, jak nějaká holka na Borneu přespala v chýši místních domorodců a chytila tam prasečí blechy. Dva měsíce se jich prý nemohla zbavit a stále se škrábala. Nakonec ty štěnice nejsou zas tak hrozné. Když si je člověk nenese ve spacáku, škrábe se jen týden.

V Yogyakartě jsem si našel ultralevný pokojík, na pár dnů se tam ubytoval a vyrážel odtud na výpravy do okolí. Pohyb mi znepříjemňovaly popáleniny na nohou, které jsem si přivezl z Krakatoy. Asi po 3 dnech zpuchýřovaly a pod puchýři zůstaly velké červené fleky. A Panthenol ani krémy po spálení nikde nevedli. První výlet vedl na plošinu Dieng Plateau k hinduistickým chrámům a sirným jezírkům krátera Skidang. Jeli jsme tam tři - já, číňanka Sabrina (Číňani mají kromě svého i západní jméno, které si lidé ze západu umí zapamatovat i vyslovit) a francouzka Anna. Ta prý několik let pracovala na Nové Kaledonii a vezla si sebou kromě 150 kilo živé váhy ještě velký blonďatý knír. Tak aby byla sklenice poloplná - holka má štěstí, že je blondýna.

Po několika hodinách jízdy jsme přijeli ke vchodu do chráněné oblasti. "Hello and welcome to my beautiful country" pronesl chlápek, co otevřel dveře auta. Víceméně se tím diskvalifikoval a když z něj vylezlo, že nám za 70 tisíc na osobu (140 Kč) bude dělat průvodce, jednohlasně jsme ho odmítli. Začal ještě vysvětlovat, že za nás zaplatí vstupné do všech památek, které prý činí 40 tisíc na jednoho. On dostane 100 tisíc, což je prý "jenom 10 dolarů". Jakmile od někoho slyším, že něco stojí "jenom" a cenu uvedenou v dolarech, končím diskuzi. Ať si jde vydělávat dolary někam, kde se s nimi platí. Požádal jsem řidiče, ať jede dál. Případně i s otevřenými dveřmi a jednou nohou toho pána uvnitř. Vstupné bylo nakonec jen 29 tisíc, ale víc než chrámy a lávová pole mne zaměstnávaly skupiny indonézských turistů, které se se mnou chtěly fotit. Rozvětvené rodiny, školní třídy, dívčí skupinky i skautské družiny. Ti všichni chtěli mít fotku s vysokým bělochem. Po Sabrině nikdo fotku nechtěl. Několik lidí o společné foto požádalo i Annu, ale ta je odmítla. Zřejmě se obávala, že by se její knír na fotkách nějak zvlášť nevyjímal.

Do Yogyakarty jsme se vrátili až navečer. Se Sabrinou jsme zjistili, že bydlíme ve stejném hostelu, a já ji pozval na večeři. Bylo jí 26 let a už měsíc cestovala po Indonésii. Před tím každou chvíli někde jinde. Když slyšela o mé cestě, řekla, že na tom musím být fyzicky i zdravotně hrozně dobře, že takhle dlouhou cestu zvládám. Nepřemýšlel jsem nad tím a připadalo mi, že by to zvládl každý. Možná ale měla pravdu. I když jsem si nemocný v Pakistánu a Indii na začátku cesty zažil pěkně krušné chvíle. A v Jižní Africe taky.

Zajímalo mne, kde bere mladá čínská holka peníze na takovéhle cestování. Dozvěděl jsem se, že v Číně působí coby vyhlášená astroložka a lidé za její rady a předpovědi platí spousty peněz. V mém pasu na výletě zahlédla, že jsem vodnář, a hned věděla, že mám problémy. Začátek roku měl být pro vodnáře katastrofální a zbytek roku nebude taky nic moc. Hmm. Zeptal jsem se, zda by se na mne taky nepodívala. Tedy na mé datum narození a horoskop. Sice na to nevěřím, ale když už tu mám takovou celebritu, proč toho nevyužít? Přinesla si počítač, zadala tam moje datum, čas a místo narození a vydechla: "Woow, you are so emotional (Jé, Ty jsi tak emocionální)!" No jo, studenej čumák nejsem. "When you love someone, love is the center of your universe (Když někoho miluješ, láska je středem Tvého vesmíru)." To sice jo, ale 20 let jsem si do srdce nikoho nepustil. Do postele jo, do srdce ne. Takže příště zase až za 20 let.

Zbytek roku prý bude těžký, i když to nejhorší už mám za sebou. Během roku projdu obrovskou změnou. Změnou k lepšímu. Ale bude těžká a bude ještě moc bolet. A vůbec to nebude taková změna, jak si ji teď představuju, nebo jak bych si ji přál. Hmm, tak teda dík.

Další den jsem vyrazil k už zmíněnému chrámu Borobudur. Vyhnul jsem se turistickým autobusům a použil zakouřenou místní hromadnou dopravu, tak jak byla v průvodcích popsaná "for the more adventurous". Autobusy v Indonésii fungují mimo jiné jako nákladní taxi a babičky jedoucí se mnou vezly z pole pytle mrkve a dalších plodin. Steward jim je vždycky pomáhal naložit i vyložit. Babičky si sedaly na zadní sedadla vedle mne a usmívaly se na mne. Dal jsem se s nimi do řeči. Mluvil jsem na ně anglicky, ony na mne indonézsky a pěkně jsme si popovídali. Po cestě několikrát nastoupili kluci s kytarou, zahráli jednu dvě písničky a obešli autobus s čepicí. A cestující, i ti vypadající chudě, vždycky dali aspoň drobnou minci. I když to byl třeba už třetí kytarista během jízdy. Dobří lidé.

Na Borobuduru jsem pomohl dělníkům s rekonstrukcí a před setměním se vydal zpátky. Tak tak že jsem stihl poslední autobus do Yogyakarty. Sedl jsem si dopředu vedle řidiče, ten si zapálil a jeli jsme. Venku pršelo, řidič si při kouření zpíval a bylo to fajn. Po cestě jsme zajeli k pumpě pro benzín a já se řidiče zeptal: "No smoking?" Nabídl mi svou krabičku cigaret a odpověděl: "No problem." Odmítl jsem, ukázal na tekoucí benzín venku a společně jsme se tomu zasmáli. Vzpomněl jsem si, jak mne na začátku cesty překvapovalo, že autobus s cestujícími zajede k pumpě. Nebo taxikář. Motocyklista. Při tom je to tak normální. Sežene zákazníka a ví, že bude mít na benzín. Po cestě se staví u pumpy a koupí benzín tak akorát na danou cestu. Jen u nás to není obvyklé.

Další den jsem se nachystal k opuštění Yogyakarty. Chtěl jsem ještě navštívit sultánův palác v centru, hinduistický chrám Prambanan a večer se dopravit pod aktivní sopku Merapi, na kterou sem se rozhodl vylézt. Lidé mne od toho zrazovali, protože je prý kvůli erupcím zavřená. No to jste ještě neslyšeli o Toyotě. Když jsem ale ve městě přecházel po přechodu, ozvala se rána. Byl to můj foťák, co se rozletěl po zemi. A peníze, co jsem držel v ruce. Já jsem ležel taky na zemi. Srazila mne nějaká paní na motorce. Byl jsem v pořádku, jen mne bolelo pravé koleno, které bylo pod roztrženými kalhotami černo-červené. Černé od špíny na vozovce a červené od krve. Posbíral jsem věci a odbelhal se na chodník. Tam jsem vyndal pitnou vodu a začal vymývat ránu. Několik stánkařů z ulice ke mně přiběhlo a přineslo mi lahvičku s alkoholem na desinfekci rány, Betadyn a obvaz s leukoplastí. Ošetřil jsem se a s díky jim vše vrátil. Usmáli se a vůbec nic nechtěli! Mám Indonésii rád.

Po cestě k Prambananu jsem narazil na krejčího a nechal si u něj zašít roztržené kalhoty i baťůžek koupený v Kuala Lumpur. Ukázal se totiž být napodobeninou podobné kvality, jako jeho předchůdce. Tak jsem si ho nechával už potřeti zašít. Naštěstí jen uvnitř. Venku drží dobře a v Bukittinggi jsem si vnější část nechal u jiného krejčího ještě zpevnit. Když si něco nechávám u krejčího opravit, mám vždycky radost, protože ten člověk něco umí a pracuje v průmyslu s nízkými výdělky. A já mu za jeho práci zaplatím pro něj nadprůměrné peníze. Bez zprostředkovatelů. Všechno dostane krejčí. Když mi zašíval kalhoty, seděl jsem před dílnou jen v trenýrkách a všichni kolemjdoucí obdivovali moje zkrvavené koleno. Prý jestli jsem s tím byl v nemocnici. Ale prosím Vás! Je to jen škrábnutí. Teda doufám. Vzpomněl jsem si na Geňku a Evu a jejich trable s kolenem. Když se krejčí dozvěděl, že chci vylézt na Merapi, varoval mne ještě, že je kvůli erupcím zavřená. No jo pořád.

U Prambananu jsem naskočil do místního autobusu do Sera a od cestujících se dozvěděl, že lístek stojí 7 tisíc Rupií (14 Kč). Autobus byl africký typ s 5 sedačkami v řadě, neklimatizovaný a plný, takže jsem stál. Když přišel steward, podal jsem mu desetitisícovku a držel nataženou ruku pro drobné. Chvíli se tvářil, že je to tím vyřízeno, ale když viděl mou trčící ruku, vrátil mi 2 tisíce. Ale jízdné je 7. Držel jsem dál nataženou ruku a zatímco on to pokládal za vyřízené, sedící lidé kolem se začali smát a upozorňovat ho, že chci ještě něco vrátit. Nevšímal si toho. Jak tam tak stál vedle mne a vybíral peníze od dalších cestujících, natáhl jsem ruku a z chomáče bankovek, které držel ve vějíři v ruce, jsem si vytáhl tu chybějící tisícovku. Lidé kolem vybuchli smíchy, steward obrátil oči v sloup, něco si pronesl pod fousy a vrátil se vybírat do přední části autobusu.

Autobus se cestou vyprázdnil a já se posadil na uvolněné místo. Můj pohled přitahovala přede mnou sedící indonézská dívka, docela podobná Anně Dimitrovové. Musel jsem sledovat její krásnou šíji. Asi můj pohled cítila, tak se trochu natáčela a pak si sundala kabátek. Byla pěkně upravená a nalíčená. Holka z vyšší společnosti. Nakonec se na mne otočila, usmála se a spustila tradiční sadu otázek, odkud jsem, co tu dělám a jak se mi tu líbí. Vynechala tu jestli jsem ženatý. Byla z Jakarty, ale pracovala v Seru na reflexních terapiích. To mne zajímalo. Nějak jsem si při nošení kamenů v Borobuduru natáhl sval v boku a nějakou terapii bych potřeboval. Možná bych na sopku mohl až zítra. Po erekci. Teda po erupci.

Vystupovala o zastávku dřív než já a dívala se, jestli půjdu taky. Nakonec jsem nešel. Sopka nepočká. Může vybuchnout každým okamžikem. Dojel jsem na autobusové nádraží a naskočil na poslední autobus do Sela. Tam jsem začal hledat ubytování a nějakého průvodce. Našel jsem otevřený outdoor shop, kde jsem si koupil druhou karimatku a byl opět varován, že je Merapi pro výpravy zavřená. Je to příliš nebezpečné. Toyóóótááá! Horší bylo, když jsem se dozvěděl, že nejsem v Selu, ale v nějaké vesnici 25 km od něj. A dnes už tam nic nepojede. Mám se ubytovat a do Sela jet ráno autobusem. Jenže na sopku se vyráží chvíli po půlnoci. Na hlavní křižovatce jsem se pokusil sehnat ojek (mototaxi), co by mne tam vzal teď. Nikdo nechtěl. Bylo to příliš daleko a do kopce. Stoupl jsem si na odbočku k Selu a snažil se stopovat. Po chvíli mi zastavila dodávka s otevřenou korbou, která jela do vesnice v půli cesty. Vezme mne tam zadarmo. Tak jo.

Hodil jsem batohy na korbu a vlezl si k nim. Auto se rozjelo, já se držel železné konstrukce, vítr foukal a noční obloha byla plná hvězd. Ještě že neprší. Ve vesničce jsem už sehnal ojek dál. Byl to výkonnější stroj a řidič byl teple oblečený, měl přilbu a pláštěnku. Pro jistotu jsem si oblékl bundu do deště, vzal oba batohy na záda a jeli jsme. Jízda byla těžká. Už jsem si zvykl jezdit na motorce s batohy a vím, jaká je to zabíračka na záda a hlavně na břicho, udržet se vsedě s tím závažím na zádech. Jenže teď jsme jeli celou dobu do prudkého kopce a to byl tlak navíc. Když jsme vystoupali nad 1500 m, ochladilo se a začalo prudce pršet. Pak se přidal ještě vítr. Lámalo mi to záda a já se modlil, aby v některé z prudkých zatáček motorka neuklouzla. Neuklouzla a za chvíli jsem už seděl u čaje v ubytovně šéfa průvodců. Sopka je sice uzavřená, ale mají tu platícího turistu a určitě si nenechají ujít příležitost něco si vydělat.

Nemýlil jsem se. Průvodce mi seženou, vyrazíme před jednou v noci a dojdeme tak vysoko, jak to bude v té chvíli bezpečné. Pokud ovšem přestane pršet. Jít tu štreku za hustého deště se nechtělo ani mně, ani jim. Pršet přestalo, ale s průvodcem jsme si na cestu pro jistotu oba oblékli nepromokavé oblečení. Cesta vedla neustále do prudkého kopce, byla zima a všude mokro. Kráčeli jsme nahoru a postupně spíše lezli. Kolem čtvrté ráno jsme dolezli na hřeben a ocitli se v nepropustné mlze a silném větru. Museli jsme počkat, až se mlha s rozedněním trochu rozestoupí. Vlezli jsme si do jeskyně, která nás chránila před tím hrozným větrem, a sedli si na zem. Byli jsme celí mokří a byla nám zima. Drkotal jsem zubama a padala na mne únava, protože jsem prakticky nespal. Během dne jsem se nestihl najíst a teď jsem začal dostávat křeče do nohou. A k tomu mne bolelo to poraněné rozedřené koleno. Nic moc situace. Ale je tu ta Toyota.

S průvodcem jsme si povídali o Merapi. Poslední velkou erupci prý měla v prosinci, kdy na Selo spadla deseticentimetrová vrstva sopečného popela a lidé utíkali do 10 km vzdálené vesnice zachránit si život. Od té doby je vrchních 2.5 km kolem vrcholu uzavřených. Ale my tam půjdeme. Merapi je vysoká 2900 m a startovali jsme z 1600 m. Je to docela slušný výstup. Mlha se rozestoupila a my vyrazili na vrchol. Bylo tam nádherně, ale hrozně vlhko. Po pár fotkách byl objektiv vždy mokrý. Když ještě trochu klesly mraky, fotky byly úžasné. Zvlášť pohledy na další sopky v okolí.

Jak jsem takhle fotil okolí, zaujal mne zvláštní úkaz. Když jsem fotil se sluncem v zádech, jasně se přede mnou rýsoval vlastní stín. Ten stín měl kolem hlavy krásnou duhu. Jako svatozář. Udělal jsem toho asi 20 fotek. Všude ta svatozář byla. Tak, konečně jsem svatý. Svatý František. Jestli máte nějaké přání, můžete se ke mně modlit. Třeba Vám je splním. Ale pro jistotu mi to přání ještě napište mailem.

Sestup do rozestupujících se mraků do vesnice byl nádherný a nám bylo konečně teplo. Slézali jsme po skalách a koukali do propastí dolů. Překvapeně jsem zjistil, že nemám závratě. Můžu stát na kraji srázu a neomdlívám. Protože jsem ten den ještě neudělal dobrý skutek, posbíral jsem PET láhve pohozené kolem cesty a snesl je z hory dolů. Průvodce mne naučil pozdrav na dobré ráno "Selamat Pagí" a jak jsme kráčeli vesnicí, zdravil jsem děti a babičky koukající z oken. Měli z toho radost a zdravili mne taky. Bylo to milé.

V Selu jsem se hodinu vyspal a vrátil se autobusy do Sera, odkud mi jel vlak do Surabaye. Na netu jsem si našel, že z ní zítra odjíždí trajekt do Banjarmasinu na jihu ostrova Borneo. Posadil jsem se na místo 4C ve třetím vagónu, ale přišly ke mně 4 indonézské slečny s tím, že mají jízdenku na to stejné místo. Počkali jsme na průvodčí a ta odhalila příčinu problému. Tenhle vagón byl totiž eksecutif, zatímco já měl místo v bisnis. "Mazej si do business classu Ty póvle" opovržlivě se na mne podívaly slečny a já mazal. Tam jsem si prohlížel dnešní fotky ve foťáku a můj indonézský soused se zeptal, odkud a ze kdy jsou. Zíral na mou svatozář a říkal, že to musí být nějaké znamení. A že má pro mne bůh nachystané nějaké velké poslání. Smál jsem se, že to je jen nějaký optický klam, ale on říkal, že vyučuje Photoshop a další programy pro práci s fotografiemi, a něco takového ještě nikdy neviděl. Jmenoval se Alex.

Celou jízdu jsme si povídali o mé cestě a o našich životech. Alex je křesťan, už v mládí mu zemřela manželka a zůstaly dvě děti. Když mu bylo 25 let, poznal lásku svého života, se kterou se neskutečně milovali a všechno do sebe zapadalo. Po roce ho jednoho dne zničehonic nechala a odešla. Bez důvodu. Bez dání jediné šance. Dlouho se trápil, nemohl dýchat, nemohl žít, nic nechápal, ale nikdy na ni nezapomněl. A letos, po deseti letech od rozchodu, se znovu potkali. Padli si do náručí a v červenci se budou brát. Hmm, za 10 let mi bude 52. To už by bylo na rodinu pozdě.

Když jsme přijeli do Surabaye, zeptal se mne, zda jsem tam poprvé a zda nechci přespat u něj doma. Zítra by mne odvezl do přístavu. No jasně! Po 2 hodinách spánku jsem byl šíleně unavený a toužil jsem zalehnout. Vyhnul jsem se taxíkům a nasedl na Alexův moped. Dojeli jsme před maličký domek v obytné čtvrti a vešli dovnitř. Byl čistý a jednoduše zařízený. V přízemí měl malou kancelář s počítačem a matrací, na které spal jeho bratr. Ustlal jsem si na karimatce hned vedle počítače. Aspoň mi to připomnělo pionýrské časy v práci. Venku se ozval zvláštní zvonek a Alex se zeptal, zda mám rád smaženou rýži. Vyšli jsme před dům, kde procházel číňan s vozíkem a vydával ten zvláštní zvuk. Zastavili jsme ho a on na místě uvařil smaženou rýži za 7 tisíc (14 Kč). Lampy svítily, bylo ticho a byla to taková idylka.

Druhý den ráno jsme vstali, já si na počítači zazálohoval fotky a Alex mne přesvědčil, že na Borneu musím navštívit orangutaní rezervaci u Pangkalan Bunu. Takže jsem si nakonec koupil lodní lístek na trajekt na jihozápad Bornea do Kumaie. Když jsme se loučili, připomněl mi svatozář a řekl, že na mne čeká nějaký úkol. Že to není náhoda, že jsme se my dva potkali a že se on dal dohromady se svou životní láskou po 10 letech. Všechno to k něčemu směřuje. Rozloučil se se mnou jako s bratrem s tím, že se za mne bude modlit. Aby vše dobře dopadlo. Díky. Fakt krásná země. A dobří lidé.