(1.4.-15.4.2011)
Stál jsem na autobusové zastávce uprostřed deště. Noční autobus z Banjarmasinu do Balikpapanu na východní pobřeží Bornea odjížděl beze mne. Byl plný. Měl přijet ještě jeden. Dnes poslední. Přijel. Trochu otlučený. Našli mi v něm místo. V poslední řadě hned za dveřmi. Autobus se rozjel. Řidič, zřejmě bývalý závodník, si vzpomněl na včerejší přímý přenos automobilové rallye a šlápl na to. Nedbal na nefungující pérování a bral to přímo přes obří díry na silnici. Musel mít radost, jak po nich autobus pěkně skáče. Chvílemi jsme i létali vduchem. Každý dopad jsme pak cítili na tvrdých sedadlech. V této rychlosti by se dírám ani neměl jak vyhnout. Zvlášť teď, po setmění. A za deště. Venku hustě pršelo. Nejen venku. Střecha nějakým zvláštním způsobem prosakovala, takže z ní uvnitř autobusu v pravidelných intervalech kapaly kapky. Na některých místech voda crčela proudem. Cestující pod vodopády se snažili uhýbat, ale díky řidičově divoké jízdě doleva a doprava voda kropila široké okolí. Venku se ozvala rána a řidič dupnul na brzdu. Průjezd poslední dírou nevydržela pneumatika. Museli jsme vystoupit do deště a řidič s posádkou namontovali rezervu.

Po pauze jsme opět nastoupili a posadili se. V mém případě se to sezením nazvat moc nedalo. Přímo pode mnou se nacházely schůdky ze dveří, takže když jsem si normálně sedl, nohy mi visely do prostoru dolů. Na 5 minut zajímavá pozice, na 14 hodin k nevydržení. Kdybych měřil 150 cm jako někteří sousedi, mohl bych si je prostě zastrčit pod sebe. S mou výškou to však bylo krajně nepohodlné. Přestože bylo všech 5 míst v naší zadní řadě obsazených, steward při pauze prodal další lístky a posadil do ní ještě rodinku s dětmi. Snažil jsem se jim vysvětlit, že na místech, kam si sedli, už sedí jiní lidé, co si odskočili na záchod. Říkal jsem jim: "Bus full." Odpovědí mi byly jen nechápavé úsměvy anglicky nemluvících lidí a otázka, zda mluvím indonézsky. Původní sousedi se za chvíli vrátili a začali se cpát na svoje místa. Rodinka si musela posadit děti na klín a smrsknout se na šířku 1,5 místa. Jednoho cestujícího steward nacpal na místa dopředu a na zadních 5 sedačkách nás zůstalo 6 dospělých a 2 děti. Nějak jsme se tam uspořádali a začali usínat. Hlava mého souseda mi přistála na rameni. Myslel jsem, že ji zase zvedne, ale hodlal tak zřejmě spát. Vzpomněl jsem si na scény z výstupu na Rajabasu a z dnešního treku v Loksadu, kdy si lidé před domky navzájem z vlasů vybírali vši. Soused měl na hlavě hustý porost, který se teď dotýkal toho mého. Já ale jeho vši nechci. Zatřásl jsem ramenem a on hlavu zvedl. Za 5 minut začal opět usínat a přistál mi na rameni znovu. Otřásl jsem ramenem. Zvedl hlavu. A takhle probíhala celá noc. Mám Indonésii rád.

Když jsme ráno přijeli do Balikpapanu, půlka autobusu vystoupila. Já pokračoval další dvě hodiny do Samarindy a abych se vzadu nemačkal, přesedl jsem si dopředu na prázdnou dvousedačku. Když jsme se rozjeli, venku zase začalo pršet. Seděl jsem pod vodopádem. Oblékl jsem si nepromokavou bundu a snažil se vodě uhýbat, ale bylo to k ničemu. Chudáci ti, co tu seděli celou noc. Moje místo v zadním rohu tedy nebylo zase tak špatné ...

O týden dřív jsem na ostrově Jáva nastoupil na trajekt na 24-hodinovou plavbu na Borneo. Měl jsem poraněné koleno a povrchové odření začínalo mokvat. Navíc jsem měl úplně spálená stehna z jízdy k sopce Krakatoa a jakýkoliv dotek kalhot byl bolestivý. Abych nepohoršoval okolí bez kalhot, připlatil jsem si 60 tisíc Rupií (120 Kč) a z nejnižší ekonomické třídy jsem se přesunul do klimatizované kabinky. Spolubydlícího jsem nedostal, tak jsem měl kabinku celou cestu jen pro sebe. Pro sebe a asi 30 švábů. Na konci cesty po mých útocích na jejich komunitu už jen 10. Při průchodu ekonomickou třídou jsem se celý zpotil. Bylo tam téměř nedýchatelné horko. Příští plavbu trajektem musím jet ekonomickou. Ať zjistím, co vydržím. Teď s mokvajícím kolenem a spálenými stehny jsem byl ale za kabinku vděčný a každou chvíli si je natíral aspoò Niveou. Loď se docela houpala a já za dveřmi každou chvíli slyšel zvuky zvracení. V ekonomické třídě musí být veselo.

Po příjezdu na Borneo ve 2 ráno jsem absolvoval půlhodinovou jízdu s batohy na ojeku (mototaxi) do městečka Pangkalan Bun, kde jsem si další den vyřídil registraci pro návštěvu orangutaního parku. Spálené nohy z Krakatoy mi zpuchýřovaly, tak jsem šel do lékárny pro nějakou mast na popáleniny. Za pultem stála muslimská dívka v šátku. Anglicky neuměla. Po několika marných pokusech vysvětlit to slovy jsem si rozepnul opasek a začal stahovat kalhoty, aby uviděla puchýře na stehnech. Nejdřív chtěla utéct. Muže jen ve spodním prádle zřejmě ještě neviděla. Pak si ale všimla puchýřů, přikývla a odběhla dozadu. Honem jsem si kalhoty zase oblékl. Vrátila se bez masti, ale s kolegyní. Kalhoty jsem si tedy opět stáhl, ukázal puchýře a zase se oblékl. Ještě dvakrát. Nejdřív pro třetí kolegyni a nakonec i pro lékárníka. Ten mluvil anglicky. Muslimské dívky si pokaždé znovu prohlížely puchýře, i když pošilhávaly trochu výš. Lékárník mi dal mast s bioplacentolem a já šel shánět sandály. Marně. Největší velikost mají 43.

Další dva dny jsem prožil na malé loďce, se kterou jsme s kapitánem a malým klukem jako asistentem kapitána projížděli říčními kanály orangutaní rezervace v národním parku Tanjung Puting. Spali jsme na palubě pod hvězdami, kolem nás po stromech skákaly a vřeštěly opice a byla to paráda. Kapitán měl jen dvě moskytiéry, tak jsem tu pro mne nechal klukovi a sám si vzal svou malou cestovní. Park je zaměřen na navracení ochočených orangutanů zpět do přírody a my potkávali opice i orangutany ve volné přírodě a ve třech táborech při krmení. Jednou nastal poplach, když přiběhl orangutaní král Tom a začal pronásledovat malého samce, co se přiblížil k samicím. V té chvíli šlo malému samci o život a rangeři se snažili Toma jakkoliv zastavit. Házeli po něm kbelík s jídlem (trefili ho do hlavy), tloukli velkou holí do dřeva a křičeli na něj. Nakonec malý samec přežil a mně se to celé povedlo natočit na video.

Bylo to úžasné a já za 2 dny vyfotil tisíc fotek orangutanů. Bohužel jsem po návratu z parku objevil na paměťové kartě chybu a přišel tak o všechny fotky z volné přírody a prvních dvou táborů. Zůstalo mi jen 300 fotek z krmení ve třetím táboře Camp Leakey. Orangutani byli skvělí, ale všude visela varování, ať se k nim lidé moc blízko nepřibližují a v žádném případě nestojí mezi samci a samicemi. Ty hory masa mají totiž takovou sílu, že by člověku dokázaly utrhnout ruku.

Další den ráno jsem vyrazil na autobusové nádraží. Potřeboval jsem se z jihozápadního cípu Bornea dostat do Banjarmasinu v jihovýchodní části. Ranní autobus měl odjíždět v 6:00. Byl jsem na nádraží za 5 minut šest. Nikde nikdo. V 6:10 přišla druhá cestující a v 6:15 se otevřelo okénko na prodej lístků. Prodali mi lístek na 7:00 s nástupem v 6:30. Žádný autobus tam samozřejmě v 6:30 nebyl. Ani v 7:00. Za to se tam pomalu začali scházet cestující. Zřejmě místní, kteří věděli, že autobus s plánovaným odjezdem v šest a oficiálním odjezdem v sedm odjíždí v osm.

Kousek od zastávky stály dva krásné nové vysoké autobusy, tak jsem se těšil na luxus. Pro nás ale přijel takový špinavý s nefungující vzduchotechnikou. Proudění vzduchu tak způsoboval pouze obřími reproduktory vepředu, ze kterých hrál všem kuřákům jednu vypalovačku za druhou. Zachránila mne sluchátka a MP3ky v mobilu. Trochu jsem měl strach ze silnic na Borneu, ale tohle byla krásná asfaltka. Bohužel dimenzovaná jen na dva osobáčky vedle sebe. Náš autobus o šířce 1,5 osobáku tak musel neustále jet jedním kolem ve škarpě. Jeli jsme tedy pomalu a skákali po nerovnostech ze škarpy.

Na oběd jsme zastavili u několika obchůdků a já si šel koupit ovocné džusy. Stály 13 tisíc Rupií. Podal jsem jí dvacetitisícovku a hledal drobné, aby mi mohla vrátit 10 tisíc. Našel jsem ale jen 2 tisíce. "Don't worry" řekla mi prodavačka, vzala si 2 tisíce a vrátila mi 10 tisíc. A dodala obvyklé "Do you speak Indonesian?" Po pauze jsme nastoupili zpět do autobusu a cestující muži si zapálili cigarety. Docela mne to pobavilo. Venku nekouřili, asi aby šetřili životní prostředí, ale autobus je něco jako oficiální kuřárna.

Do Banjarmasinu jsem dorazil po druhé hodině ranní a protože se posunovalo časové pásmo, bylo hned čtvrt na čtyři. Hlavní atrakcí byly ranní trhy na řece, na které se muselo vstávat před šestou ráno. Když mi budík zazvonil po 2 hodinách spánku, típl jsem ho a spal dál. Dopoledne jsem zašel na internet a protože byl levný a rychlý, začal jsem připravovat mapu celé cesty. Rozhodl jsem se, že tu zůstanu do zítřka a ráno pojedu na ty říční trhy. Našel jsem si levnější hotel, kde ze mne měli hroznou radost, protože jsem byl zřejmě první cizinec, co se tam ubytoval. Zeptali se mne, zda mluvím indonézsky (dnes už podvacáté) a jedna holka, co mluvila trochu anglicky, mi nabídla, že mne bude učit indonézsky. Byla ale příliš mladá. Dělání mapy se ukázalo být složitější, tak jsem z internetu vypadl až o půl třetí ráno. Budík, který mne po 3 hodinách spánku budil na říční trhy, jsem ignoroval a ráno vyrazil pryč.

Lidé na ulicích mne zdravili, zvali mne ať se u nich posadím a ptali se, zda mluvím indonézsky. Prostě takový standardní den. Ptal jsem se na cestu na autobusové nádraží a protože ojek za 15000 (30 Kč) se mi zdál drahý, řekli ať jedu s taxi. Proč vlastně ne. Taksi jsou v Indonésii minibusky křižující město sem a tam, nabírající po cestě cestující a vyhazující je tam kam jedou. Taxikáři ze mne měli radost a hned se ptali, zda mluvím indonézsky. Přestože jsem nemluvil, na autobusovém nádraží si řekli jen o standardní jízdné 3000 Rupií (6 Kč). Na nádraží se se mnou několik lidí vyfotilo, zeptalo se, zda mluvím indonézsky a posadilo mne na autobus do Kandanganu v krásné přírodní trekové oblasti.

Když jsme tam přijeli, stánkaři na nádraží mi dávali ochutnávat dobroty, co tam vařili, a ptali se mne, zda mluvím indonézsky. V hotelu měli strašně vlhký pokoj smrdící plísněmi. Ale už v tom uměli chodit. Když se v pokoji se zdmi plnými plísní pustí ventilátor, plísòový pach klesne o 20%. A když pokoj vystříkáte záchodovým deodorantem, pach klesne o dalších 30%. Recepční udělal obojí a já spal v pokoji s jen 50% plísòovým zápachem. Ráno jsem se na ojeku nechal odvézt do centra krasové oblasti v Loksadu. Zaímavé byly všechny mosty po cestě. Byly vesměs dřevěné a prkna na povrchu byla zatlučená do trámů dlouhými hřebíky. Jak se ale prkna při provozu natřásala, hřebíky časem povylezly a teď trčely ven jako nástraha na pneumatiky motocyklů.

V Loksadu jsem si dal šestihodinovou tůru k vodopádům a večer se vrátil do Kandaganu chytit autobus do Samarindy. Na nádraží ze mne (jak jinak) zase měli všichni radost. Hráli karty, všichni kouřili a snažili se zvednout můj 20 kilový batoh. Moc jim to nešlo. Podal jsem jim ho jednou rukou a oni byli tak nadšení, že hned chtěli vědět, zda mluvím indonézsky. Venku se rozpršel tropický liják a já potřeboval na záchod. Bylo to 100 m nechráněným terénem. Sprintoval jsem kalužemi a veškeré osazenstvo autobusového nádraží mne při tom hlasitě povzbuzovalo. Takhle nějak se musí cítit olympijští vítězové.

Autobus nakonec přijel a já v něm prožil noc hrůzy. Byl jsem z té noci a deště tak otrávený, že jsem se rozhodl v Samarindě nezůstávat, nejezdit po řece hlouběji do středu Bornea a rovnou pokračovat do Berau. V Samarindě ale navíc k lijákům ještě prasklo potrubí a ulice byly zaplavené vodou, takže jsem musel několikrát slézt z motocyklu a přebrodit část silnice bez bot. Cesta do 600 km vzdáleného Berau vedla džunglí bez silnic a měla za sucha trvat asi 16 hodin. Teď ale bylo dešťové období a právě několik dnů pršelo. Podle jednoho chlapíka z Berau teď cesta běžně trvala 48 hodin. Pokud se doprava po cestě nekde nezasekla. Podařilo se mi chytit malou dodávku, jejíž řidič přes Berau mířil dál do Tarakanu. Měl dvě volná místa vedle sebe a vzal na ně mne a ještě jednoho indonézského kluka.

Cesta byla naprosto brutání. Naše dodávka s otevřenou korbou měla totiž pohon jen zadních kol, tak nás občas při zapadnutí v blátě řidič poslal dozadu na korbu, abychom je zatížili. Auto sebou v blátě házelo sem a tam, ale náš řidič byl mistr a z většiny nástrah se dostal ven. A kde se ven nedostal, tam mu pomohl jeden pěkný džíp s pohonem všech 4 kol, který jel celou cestu před námi. Kolem půlnoci jsme se dostali do mrtvého bodu, protože zcela rozbahněnou polní silnici zatarasily tři náklaďáky, které zapadly do hlubokého bahna. V noci se to prý už nepohne a zítra je zkusí vyprostit. Náš řidič s osazenstvem džípu se tedy domluvili, že zkusíme objížďku ještě horšími silnicemi. Sázka se vyplatila - po celonoční jízdě a boji v blátě jsme dorazili k několika chajdám uprostřed džungle, kde nám dali kávu, oplatky, rýži a nechali nás každého hodinu v židli vyspat. Vše zdarma.

Naše další jízda byla brutální. V blátě jsme během dne zapadli snad třicetkrát a náš řidič vybíhal zapřahat vlečné lano za džíp každých 5 minut. Nebral si radši boty a tak tohle rodeo řídil bosýma zcela zabahněnýma nohama. Já s dalším cestujícím jsme se radši na korbě drželi konstrukce a uháněli jsme se zmítajícím se autem s větrem o závod. Odpoledne se k tomu přidal i déšť, takže můj batoh umístěný na korbě a později i já jsme byli totáně promočení. Stovky kilometrů před cílem nám došel benzín, tak jsme ho načerno dokoupili od lesních dělníků z jejich traktorů. Kolem půlnoci jsme dorazili do Berau. Náš řidič byl úžasný! Nakonec i s objížďkou jen 28 hodin! Tenhle výlet byl naprosto nezapomenutelný a to celé za 200 tisíc Rupií (400 Kč).

Další den v Berau byl odpočinkový. Vše jsem měl mokré, tak jsem aspoò provedl velké praní. Pustil jsem si k tomu televizi a dávali zrovna příběh Edmunda Dantese. Just in time. Další den jsem dojel do indonézského potápěčského ráje na ostrov Pulau Derawan s obřími Manta rejnoky. Pokoj v hostelu na kůlech nad mořem za 150 tisíc Rupií se mi zdál drahý, tak mi ukázali druhý za 100 tisíc. Vypadal přesně stejně, jako ten první. Vysvětlili mi, že tento je levnější, protože tu nejsem sám. Hned ve vedlejším pokoji totiž bydlí jedna holanďanka. Samozřejmě jsem bral ten za 100. Klidně bych šel bydlet s Holanďankou, kdyby to bylo jen za 50 tisíc.

Holanďanka se jmenovala Anuk a byla to studentka medicíny. Večer mne vzala na večeři. Byla v Indonésii na praxi. Deset týdnů v místní nemocnici pro chudé, 6 dnů v týdnu. Tomu říkám praxe! Zpátky ke kořenům. Lidé tam byli zcela chudí a neměli peníze na nic. Doktoři tak museli vycházet ze zákadů - jak se pacient cítí, kde ho bolí a jakou má teplotu. Na jakékoliv složitější vyšetření (rentgen, rozbor krve, rozbor moči) pacienti prostě neměli peníze, tak je lékaři museli léčit podle teploty a pocitů. Povídala mi o tom, co se jí v nemocnici přihodilo a já jí pak říkal o britských studentkách medicíny na praxi v Etiopii a o kubánských doktorech v Laosu. Moc příjemné povídání. Další den pršelo, tak jsem vzdal potápění s rejnoky a s Anuk se vrátil zpět na pevninu.

Večer jsem v jednom malém muslimském městečku objevil velký křesťanský kostel. Byl zavřený, ale našel jsem kněze a nechal se do něj vpustit. Měl jsem ho sám pro sebe. Další den mi končilo indonézské 30-denní vízum a já musel opustit Indonésii a přes ostrovy Tarakan a Nunukan přejet do malajské části Bornea. Indonésie je skvělá. Lidé jsou tam skvělí. Jsou totiž hrozně v pohodě. Mám Indonésii rád. Určitě jsem tu nebyl naposledy.