UnpreparedTravellers.com

Naše cesta končí ...

Moje cesta pokračuje ...

(19.-20.11.2010)
Probral jsem se a začal si hrát s palubním "Interactive Entertainment Systémem" na displeji před sebou. Bylo tam na výběr plno starších i novějších světových a arabských filmů. Chtěl jsem vidět nějaký arabský, ale prošel jsem jich asi 20 a všechny byly jen v arabštině a bez anglických titulků. Arabové by měli pro propagaci své kultury něco dělat, aby cizinci mohli poznat život v islámských zemích a přestat se islámu bát. Třeba přidat anglické titulky k arabským filmům na mezinárodních trasách. Náš přímý let egyptských aerolinií z Káhiry do Tokya měl už 40 minut zpoždění. Letadlo se chvílemi maličko zachvělo, jak zřejmě pojíždělo po letištní ploše. Přepnul jsem obrazovku na mapu letu, podle které jsme se v tuto chvíli měli už blížit k Sýrii. Musel jsem se pousmát, protože jsme stále na letišti a oni tento filmeček zapomněli pozdržet do chvíle skutečného startu. Obsluha letadla už nás nechtěla nechat čekat a začala rozvážet jídlo a nápoje. S kelímky nápojů se ale bude špatně startovat. Zeptal jsem se stewarda, za jak dlouho poletíme. Odpověděl, že už hodinu letíme. Takže jsem zaspal start ...

Včera večer jsme si s Andreou podali v Dahabu ruce, objali se a rozloučili se. Je to skvělej kluk, že se mnou tak dlouho vydržel. Kdo ví, zda a kdy se ještě uvidíme. Nasedl jsem do minibusu na noční jízdu do Káhiry. Místo v minibusu bylo překvapivě pohodlné a já jsem měl u sebe nastavenou stočenou karimatku - jeden z mých největších vynálezů na této cestě, umožňující mi příjemně sedět a spát v autobusech. Koukal jsem z okna na hvězdy a přemýšlel o naší cestě. Co jsme zažili, co bylo skvělé a co bylo hrozné. Skvělá byla vlastně celá cesta. A hrozný jsem na ní byl akorát já.

(11.-15.8.2010)
Po příjezdu do Mwanzy jsme se v prvním slušně vypadajícím hotelu zeptali na ubytování. Měli nádherný pokoj se dvěma postelemi za 30 tisíc Šilinků. Po 5 tisíci Šilincích v Kabanze se nám to ale zdálo moc, tak jsme šli dál. Další hotel tak hezký nebyl, ale pokoj s manželskou postelí měli za 20 a single za 15 tisíc. V manželské posteli jsme už spát nechtěli - během naší cesty už jsme se spolu mazlili dost. A dva singly by stály totéž, co ten krásný pokoj v prvním hotelu. Spočítali jsme si, že 30 tisíc je vlastně 10 dolarů na jednoho a to je cena, kterou jsme jinde v Africe platili za nocleh ve stanu. Nebylo co řešit a vrátili jsme se do prvního hotelu. Bude velmi bezpečný - před hotelem seděl strážný v černých brýlích a vypadal jako hodně ostrý hoch. Doufejme, že to nebyly slepecké brýle.

Ubytovali jsme se a šli se projít po městě. Chtěli jsme najít levnou cestovku, se kterou si zajedeme na safari do národního parku Serengetti a kráteru Ngoro Ngoro. Zašli jsme do první a jakási indická dívka nám tam celkem bez zájmu nabízela výlet na 3 dny a 2 noci za 1530 USD na osobu. Skočil jsem jí do řeči a řekl, že nechceme jet helikoptérou do interhotelu, ale hledáme něco pro normální lidi. Moc se jí nelíbil můj tón, ale já za to nemůžu, že vždycky musím hrát zlýho policajta a Andrea hodnýho. Nebo můžu. Nereagovala, tak jsme šli o dům dál. Vlezli jsme do nějaké arabsky vypadající cestovky, kde nám řekli, ať se na chvíli posadíme, že pro nás přijede auto a odveze nás do jejich ústředí, kde se dohodneme s majitelem. Za pár minut nás naložili do džípu s nápisem Masumin tours a odvezli do nějakých garáží mimo centrum.

(UNDER RE-CONSTRUCTION!!!)

Dne 21. června uplynulo přesně 200 dnů od začátku naší cesty a byl to také náš poslední den v Eurasii. Za těchto 200 dnů jsme po startu v Istanbulu projeli autobusy a vlaky mrazivým Tureckem, civilizovaným Iránem, přátelským Pakistánem, nehygienickou Indií až na jih, já si pak udělal odbočku na luxusní líbánky na Srí Lance (výjimečně letecky z jihu Indie, protože trajekty po moři stále nejezdí), pak Indií na sever, nádherným Nepálem s Himalájemi, okupovaným Tibetem, anglicky nemluvící Čínou, drahým Hong Kongem, hazardním Macaem, znovu Čínou, kočovným Mongolskem, opilým Ruskem a klidným Estonskem.

Na hodnocení je ještě brzo, možná si s Andreou napíšeme nějaké "o nás po půl roce", podle toho, jak se nám bude chtít. Ale zřejmě se nám nechtělo. Posledních 50 dnů utíkalo jak na běžícím pásu a kdyby nám neletělo letadlo z Helsinek na mistrovství světa do Jižní Afriky, asi bychom si to ještě protáhli. Překvapením pro nás bylo zejména Mongolsko, kterým jsme chtěli jen projet a nakonec jsme tam zůstali docela dlouho.

(9.-11.8.2010)
Po překročení tanzánské hranice jsme se k večeru ocitli v další zcela neturistické vesničce, v Kabanze. Po zaplacení taxíku přes hraniční území nám v kapse zůstalo jen 10 tisíc tanzánských Šilinků (asi 120 Kč), tak jsme měli strach, zda to bude stačit na ubytování a něco k jídlu. Kabanga se ale ukázala být stejně levná, jako Indie. V místní ubytovně jsme sehnali pokojík se dvěma postelemi s moskytiérami za 5 tisíc (60 Kč). Ubytovna byla jednoduchá a společný záchod odpudivý. Byl na druhé straně dvora, ale smrděl až k nám. I když vše je relativní - pořád to byla řádově vyšší kvalita, než záchody v Číně. Člověk byl na záchodě sám, nikdo na něj při konání potřeby nekoukal a žlabem pod ním netekly potřeby jiných lidí. Když jsme vyplňovali registrační kartu v hotelu, kromě národnosti a státní příslušnosti tam byla i otázka, z jakého jsme kmene. No já jsem přece Apač a Andrea Sioux!

V přilehlé restauraci jsme pak koupili rýži s fazolemi za 1000 (12 Kč) a kozí maso s banánem za 1500. Poprvé jsme tu také ochutnali to, co v Tanzánii používají místo rýže a brambor jako přílohu k jídlu - banány. Když jsem je jedl, podle chuti bych dal ruku do ohně za to, že to nejsou banány, ale nějaká forma brambor. Pokud někdy do Tanzánie pojedete, určitě je taky ochutnejte a taky nevěřte tomu, že to jsou banány.