(28.7.-31.7.2011)
Probudil jsem se. Nebo spíš protáhl. Noc v tomhle autobuse byla stejně hrozná, jako ta na cestě z Tokya v Japonsku. Spal jsem možná půl hodiny. Luxusní autobus. Ta nejměkčí postel. Teda sedadlo. Jenže spát se na něm nedalo. Nemělo totiž područky. Ani možnost se na spaní nějak "zašprajcovat". Bylo to jak princezna na hrášku. Vykoukl jsem z okna. PROBOHA CO TO JE?

Protřel jsem si oči. Venku stál neuvěřitelný dům. Jak z nějaké pohádky. A další. A další. Všechny byly takové. Kde jsem se to ocitl? Něco takového jsem ještě nikde neviděl. Ani na fotkách. Připadal jsem si jako Gulliver, když se na svých cestách dostal do létající země Laputa. Bylo to jak v nějakém snu. Ty střechy měly úžasný tvar. Naprosto nesmyslný, nečekaný a nepraktický. Připomínaly spíš nějaké vzdušné koráby, než střechy. Jako by s nimi chtěl někdo plout po obloze. To jsem zvědav, co na to řekne Adriena. Zítra tu jdeme na pohřeb. Pohřeb spojený s pohanským rituálem obětování buvolů. V zemi nebeských králů ...

Navštívit Sulawesi jsem toužil už dávno. Ze starých knih jsem ho znal ještě pod názvem Celebes. Vždycky se mi to i díky neobvyklému tvaru tohoto ostrova asociovalo s Cerberusem (Kerberosem). Trojhlavým psem, střežícím vstup do podsvětí. Do země mrtvých. Tento ostrov má tři hlavy. I ocas. A já jsem konečně tu. V Taně Toraje, bájné vrchovině uprostřed Sulawesi. Země mrtvých odtud není daleko. Co by kamenem dohodil. Nebo spíš buvolím rohem.

Vystoupil jsem z autobusu, sedl si na zem a nasával ranní atmosféru městečka Rantepao. Bylo ještě brzy a lidé začínali chodit po ulici. Kolem jel popelářský vůz. Vždy popojel k dalšímu domu, zastavil a popeláři hodili na zem kovovou síťku. Vyklopili do ní venkovní koš domu a to, co popadalo vedle, sebrali rukou a hodili do síťky. Tu pak vysypali do vozu. Neměli žádné rukavice.

Zamířil jsem do ubytovny Visla Maria, kterou nám na dnešek zamluvila Adriena. Zastavili jsme se v recepci a zeptali se, kolik by stála doprava a průvodce, který by nám ještě dnes odpoledne ukázal památky okolo Rantepaa. Je jich tu plno. Recepční nás pozval do křesel a začal pod sebe na papír psát:
- "Guide, fees, car, tickets, driver, petrol ... (Průvodce, poplatky, auto, vstupenky, řidič, benzín) ..." s tím, že to, co nám nabídne, zahrnuje všechny tyto položky.
- "Car is too expensive, we prefer 2 motorbikes (Auto je drahé, chtěli bychom dvě motorky)" opravila ho Adriena.
- "OK, no problem (OK, žádný problém)" řekl recepční a místo přeškrtnutého auta zapisoval motorky. Trvalo mu to hrozně dlouho.

- "So how much is it? (Tak kolik by to stálo)?" ptal jsem se netrpělivě.
- "What is your name sir (Jak se jmenujete)?" odpověděl trapnou otázkou. Jestli spolu máme dělat byznys, musíme se napřed představit. Hmm.
- "Franta, but it is not important. We want to know the price. (Franta, ale to není důležité. Chceme znát cenu.)"
- "Nice to meet you, Franta. I am Sujin (Těší mne Franto. Já jsem Sujin)" podával mi ruku. Potřásl jsem mu jí a trval na svém.
- "How much (Kolik)?"

Viděl, že už jsme netrpěliví, tak se vrátil k papíru s pod sebou napsanými body. Namaloval vedle nich svorku se šipkou. Takovou, jako když chcete napsat, kolik tohle všechno bude stát. Naše oči mu visely na tužce. Tak kolik? Podíval se na nás a řekl:
- "So all this is (Takže tohle všechno je)" a vedle šipky napsal velkými písmeny: "INCLUDED (ZAHRNUTO)". Vzdal jsem to.
- "OK, thank you very much, we will think about it (OK, děkujeme, pouvažujeme nad tím)" řekl jsem a chystal se odejít. Adriena je trpělivější. Ještě chvíli naléhala, až z něj dostala nabídku 500 tisíc (1000 Kč). To na nás bylo moc. Chtěli jsme zaplatit maximálně 300 tisíc. To bylo málo zase jemu.

Zastavili jsme se v nedaleké internetové kavárně s nápisem "Tourist Information", našli tam docela sympatického průvodce Javana a domluvili odpolední projížďku po okolí. S naší cenou souhlasil. Zašli jsme na oběd a on mezitím sehnal 2 motorky s přilbami. Na první vezl Adrienu a na druhé jsem je pronásledoval já. Jezdit po silnicích Tany Toraje je snadné. Pokud ovšem počítáte s obřími dírami na silnici. Neměl jsem s tím problémy. Mám zkušenosti z D1. V některých částech jsou díry větší, než silnice. A úseků s dírami je víc, než úseků bez děr. Takže jízda je dost nerovnoměrná.

Navíc jsme každou chvíli zastavovali. Uprostřed polí i ve vesnicích bylo totiž okolí tak fascinující, že jsme to prostě museli fotit. Především ty domy. Tongkoneny. Jejich tvar je ... neobvyklý. Když jsme si prohlédli první z nich, myslel jsem, že je to takové lákadlo na turisty. Že to postavili proto, aby sem nějací přijeli. Jenže ty domy stojí v každé vesnici. Jsou všude. Lidé v nich žijí a uchovávají rýži po sklizni. Ve spojení s rýžovými políčky kolem vesnic tvoří nádherná panoramata.

Na všech pamětihodnostech pro nás Javan dohodl nižší vstupné. Jakoby je za nás platil on. Vysvětlil nám také, proč tu lidé Tongkoneny staví a jak zdejší společnost funguje. Každý člověk patří do jedné ze tří tříd - do vyšší, střední nebo nižší třídy. Pokud chce být nějaká rodina ve střední nebo vyšší třídě, musí mít postavený vlastní Tongkonen. Proto jich je všude tolik.

Jezdili jsme po kopcích a vyhlídkách, objeli několik vesnic a pohřebišť. Lidé z vyšší třídy bývají pohřbeni v hrobech vytesaných ve skále, v luxusních dřevěných hrobech, anebo jsou jejich rakve zavěšeny na skalních útesech. Za vytesání nebo výrobu takového hrobu se platí. Hodně. Je to práce na měsíce. Pro ty nejváženější zemřelé nechávají jejich rodiny vyrobit figuríny s jejich podobou obličeje. Ty jsou pak umístěny vedle hrobů. Vypadají trochu děsivě. Chucky z "Dětské hry" by se před nimi schoval.

Do města jsme se vrátili po setmění Další den jsme chtěli jet na pohřeb, který se konal ve vesnici jižně od Rantepaa. Dohodli jsme se s Javanem, že nás tam vezme. Rodině zemřelého bylo potřeba přivézt nějaký dárek, aby nám dovolili zúčastnit se slavnosti spojené s rituálním zabíjením buvolů. Vozí se cigarety, peníze nebo cukr. Nejobvyklejší jsou cigarety. Jsme přece v Indonésii. Protože jsme ale ignorantní nekuřáci, řekli jsme si, že cigarety škodí zdraví. Když je přivezeme, přiblížíme truchlící rodinu k dalšímu pohřbu. Takže dostanou cukr. Problémy s obezitou tu nemá nikdo.

Javan nám ještě vysvětlil, jak to tu chodí s těmi buvoly. Čím je rodina váženější a výše společensky postavená, tím více buvolů musí na pohřbu svého člena obětovat. Čím více chtějí děti uctít svoje zemřelé rodiče, tím víc buvolů na pohřbu obětují. Nejvzácnější jsou pak bílí buvolové - albíni. Kdo obětuje albína, ten v očích celé vesnice prokáže zemřelému tu největší čest.

Normální buvoli stojí v přepočtu tak 30 až 50 tisíc Kč, albín pak zhruba čtvrt milionu. Navrhl jsem Javanovi nákup obyčejných buvolů a jejich natírání voděodolnou barvou na bílo. Prý by se to poznalo. Kdyby vědci vymysleli, jak pomocí nějaké genetické úpravy vytvořit albíny, byl by to tu zlatý důl.

Ráno jsme vyrazili před osmou. Poprchávalo, tak jsme byli během pár minut na motorkách úplně mokří. Když jsme po hodině jízdy dorazili na místo pohřbu, už se tam tísnila aspoň stovka lidí. A několik turistů. Buvoli už byli přítomni. Bylo jich 8. Rodina ze střední třídy. Pohřeb trvá 3 dny. Nedávno tu prý pořádala pohřeb jedna rodina z vyšší třídy. Trval týden a obětovali na něm 20 buvolů.

Dav se bavil improvizovanými býčími zápasy, ve kterých spolu nechávali jednotlivé buvoly zápasit. Někteří z nich zřejmě pochopili, že to mají za pár, a tak ve snaze ještě si něco rychle užít naskočili sousedovi na záda. Poslední sex jejich života. Majitelé je od sebe odtrhli. Jsou tu přece děti! Obětování buvola vidět mohou, ale sex ne. A zvlášť ne kluka s klukem. Jsme přece křesťané! Lidé z Tany Toraji jsou totiž křesťané. Aspoň se za ně považují. Ale udrželi si tradice z předchozího pohanského náboženství. Třeba ty zvířecí oběti.

Za rohem začali podřezávat prasata. To je také součást pohřbu. Prasata kvičela a lidi se bavili. Pak přivedli buvola. Provazem mu přivázali nohu ke kládě. Aby v posledním tažení nezačal běsnit kolem. Jeho majitel k němu přišel a přizvedl mu hlavu za provazy provlečené jeho nosem. Za tyhle provazy ho vodili celý život. Při práci na poli. Netušil, že teď to bude jinak ...

Majitel se rozmáchl rituálním nožem podobným mačetě, a prosekl buvolovi hrdlo. Krev začala stříkat z rány na zem. Dav křičel nadšením. Majitel uskočil a nechal buvola svému osudu. Zbabělec! Buvol tam stál a z krku mu proudil potok krve. Díval jsem se mu do očí. Nebojoval, jen stál. Smířen se smrtí. Z krve se na zemi dělalo jezírko.

Když ztratil hodně krve, nohy mu přestaly sloužit. Zatočila se mu hlava a švihl sebou na zem. Dav nadšeně aplaudoval. Krev zase začala proudit větším tempem, protože se rána dostala pod úroveň těla. Buvol ležel bez hnutí. Už minutu. Bylo dokonáno. "Ani to nebolelo" chtělo se mi říct.

Ale to bych se pletl. Najednou vztyčil hlavu. Krev se opět vyvalila. "Tak to ne, tak snadno mne nedostanete" pomyslel si asi a pokusil se vstát. Neúspěšně. Najednou se mu zachtělo žít. Začal bojovat. Pozdě. Podklouzl a spadl znovu na zem. Už ztratil příliš mnoho krve. Dokázal už jen zvedat hlavu. Vždy tím způsobil další výstřiky krve. Otáčel hlavou a díval se kolem. Po bavícím se davu.

Hlava mu opět dopadla na zem. Krev stále proudila. Měla charakteristický zápach. Pak už nezbyly síly ani na zvednutí hlavy. Dokázal s ní už jen škubat. Dav aplaudoval. Sledoval jsem jeho pohasínající oči. Poslední zbytky života z nich vyprchávaly. Přestal se škubat. Zůstal ležet bez hnutí. S posledním výdechem vyletěla duše z těla.

Ta duše má spolu s dušemi ostatních buvolů převézt zemřelého člena rodiny do říše mrtvých. Když se přestal hýbat, dav přestal křičet. Šlo se pro dalšího buvola. Uvázali ho ke stejnému dřevu. Přímo nad tělem jeho kamaráda. Když to tělo spatřil, muselo mu to být jasné. Následovalo stejné proseknutí krku a stejné umírání. A stejné nadšení davu. Pak přivedli další buvoly. Zrychlilo se to. Nové buvoly obětovali ještě když ti předchozí umírali. Toho prvního mezitím o pár metrů dál začali stahovat z kůže.

Fandil jsem buvolům. Aby některý z nich v posledním tažení sebral zbytky síly, postavil se a ohnal se po svých trýznitelích ostrými rohy. Patřilo by jim to. Za to, jaké si z jeho smrti udělali divadlo. Za to, že mu nedali šanci. Za to, že s ním nesvedli rovný zápas. Vždycky pro mne byla hlavním principem života spravedlnost. Spravedlnost za každou cenu. Aby každý dostal, co si zaslouží. Aby byl ten, co rozdává dobro, neskutečně šťastný. Aby to ten, kdo šíří zlo, sklidil i s úroky. Někdy se spravedlnosti hanlivě říká pomsta. Nakonec v sobě žádný buvol dostatek síly nenašel. Buvoli prohráli 0:7. Osmého buvola pozůstalí ušetřili. Darovali ho místnímu kostelu, kde bude pomáhat při práci na poli. Jsme přece křesťané ...

Stál jsem tam mlčky nad 7 buvolími těly, ze kterých v posledních desítkách minut před mýma očima vyprchal život. Bylo mi hrozně smutno.
- "Jak barbarské" řekl jsem Adrieně. Přikývla.
- "Ale možná je to tak v pořádku" dodala. "Možná nejsme normální my. Tváříme se, že se u nás nic takového neděje. A při tom to na jatkách probíhá ještě hůř. Ve velkém." Taky pravda. Ale víc už jsme vidět nechtěli. Sebrali jsme se a vrátili se do Rantepaa. Mlčeli jsme. To, co jsme dnes zažili, bylo hodně silné.

Další den jsme chtěli vyrazit na treking po místních vesnicích. Javan bohužel nemohl, protože má soboty vyhrazené k návštěvě kostela, a v tento den nepracuje. Zkusili jsme smlouvat s jiným průvodcem a nabídli mu stejnou odměnu, jako dostal Javan - v přepočtu 500 Kč na den. Bylo mu to málo a když jsme z ceny neustoupili, odmítl. Nevěděli jsme, kde sehnat jiného, tak nám Javan nabídl, že s námi přece jen půjde on. Ale až odpoledne, po jeho návštěvě kostela. A protože v sobotu nepracuje, nebude to brát jako práci a vezme nás zadarmo. Hrozně fajn chlápek.

Vrátili jsme se na pokoj. Potřebovali jsme ze sebe dostat tu ponurou atmosféru, tak jsme se chtěli podívat na nějaký film. Když jsem zjistil, že Adriena nezná kultovní "Into the wild" (Útěk do divočiny), bylo rozhodnuto. Je to super film. Bohužel s poněkud smutným koncem. Když skončil, Adriena prohlásila:
- "A ode dneška už se chci dívat jen na samé romantické komedie. S happyendem!"
Jenže happyendem moc životů nekončí.

Další den jsme po obědě vyrazili do okolních kopců. Po cestě nám Javan povídal o zdejším životě. Když někdo zemře, není pro ostatní mrtvý. Berou ho jako nemocného. Přemístí ho do samostatného pokoje a nosí mu jídlo i pití, jakoby byl nemocný. Tohle trvá týdny, měsíce nebo i roky. Do té doby, než rodina shromáždí dostatek peněz na pohřební obřad. Na nákup důstojného počtu buvolů, který bude odpovídat postavení zemřelého a jeho rodiny ve společnosti. A pak, někdy v průběhu července nebo srpna, uspořádají velkolepý pohřeb. Se stovkami hostů. A pár turisty. Pohřeb poznamenaný krví.

Procházeli jsme vesnicemi a Javan vyprávěl o cenách domů. Počítají je v buvolech. Tady to bude fungovat i když ve světě zkrachují měny. Pokud bude americký Fed nadále neomezeně tisknout dolary, lidé jednou dojdou k tomu, že ty papírky, se kterými platíme, nemají žádnou hodnotu. Společnost pak bude hledat alternativní platidla. Tady je nebudou muset hledat. Tady už je mají. Za vytesání jednoho kamenného hrobu do skály se platí jeden buvol. Za zhotovení dřevěného tři buvoli. A v celé Indonésii se už dnes za drobné služby platí cigaretami. Ty můžou fungovat místo mincí.

Na začátku treku jsme Javanovi vysvětlili, že nechceme chodit někde po vrcholcích kopců, ale spíš po vesnicích s rýžovými políčky. Vzal to doslova. Chodili jsme po vesnicích a PO rýžových políčcích. Nikdy mne nenapadlo, jak špatně se po rýžových políčcích může chodit. Je v nich totiž voda. V hornatém kraji jsou navíc stupňovitá. Chůze mezi rýžovými políčky pak připomíná balancování na 10 cm širokém pruhu klouzající hlíny, na jehož jedné straně je půl metru hluboké jezírko vody, na druhé pak metr a půl vysoký sráz a pod ním rovněž půl metru hluboké jezírko.

Ráno trochu pršelo, tak byla hlína kluzká. Javan po srázech poskakoval jako zajíc, Adriena nějak balancovala, ale podrážky mých bot se ucpaly bahnem a já dvakrát uklouzl. Tak tak jsem se udržel nad vodou rýžového pole. Javan ke mně přihopsal a chtěl mi vzít trekové boty. Vysvětloval mi, že za moje klouzání mohou právě ony. Ukazoval mi svoje vietnamky a tvrdil, že mi to bosému půjde líp. Kdyby ho tak slyšeli výrobci podrážek Vibram! Ten střízlík ale vážil tak 50 kg. S takovou váhou bych tu možná poskakoval taky.

Odmítl jsem a dál se klouzal v trekových botech. Bez nich bych se totiž už dávno v rýžovém poli koupal. Pokračovali jsme dál a narazili na rodinku, pracující na rýžovém políčku. Chtěl jsem si to zkusit, tak jsem se k nim přidal. Vybral jsem si "čistou" aktivitu, spočívající ve vymlacování zrnek rýže z usušených částí rostliny. Docela to šlo. Kdybych to ale musel dělat celý den, asi bych si to neužil.

Cílem našeho dnešního pochodu byl Tongkonen jedné Javanovy známé. Tam jsme měli strávit noc. Javan trochu zabloudil, tak jsme bloudili stmívajícími se lesy, ale nakonec nás dovedl až na místo. Tam nám poskytli vařič, vodu a hrnce a já se proměnil v kuchaře. Měl jsem ještě zbytky sušeného jídla, co jsem si nesl na Larapintě, tak jsem z nich pro nás uklohnil večeři. Adriena byla shovívavá a tvrdila, že jí to chutná. Majitelka domu pak sklidila nádobí a pozvala nás do Tongkonenu.

Po schodech jsme vylezli dovnitř. Tongkoneny totiž stojí na vysokých kůlech. Vnitřek domu byl útulný, ale maličký. Podlaha, stěny i střecha byla z dřevěných klád a vevnitř to vypadalo, jako v nějakém horském srubu. Adriena měla ustláno s paní domu v pokojíčku, sloužícím jako ložnice. My s Javanem v předsíni. Dostali jsme matrace, polštáře a deky. Paní domu nám ukazovala fotky její rodiny, manžela, který je na Kalimantanu u policie a svatby její neteře, která je teda panečku kočka.

Pak odkudsi vyndali knížku "How to be a tourist guide in Tana Toraja" a ukázali nám ji. Museli jsme se hrozně smát. Byla to v podstatě anglická konverzace s větami v indonézštině na jedné straně a v angličtině na druhé. Kniha byla rozdělena na jednotlivá témata - příjezd turisty, pohřeb, hroby, buvoli, tongkoneny a byla psaná jako rozhovor turisty a průvodce. Turista v ní pokládal otázky a průvodce mu odpovídal. Bylo to legrační, protože to nebylo psáno podle otázek, na jaké by se normální turista ptal, ale podle otázek, na které by chtěl takový průvodce odpovídat. Např. o otázce "Můžete mi dělat průvodce?" se takovému průvodci v reálu může jenom zdát.

Kolem desáté večer šla paní domu spát a Adriena se přidala. S Javanem se nám spát ještě nechtělo, tak jsme si povídali o jiných zemích. Vyndal jsem mobil, kde mám všechny denní fotky z Faces, a začal mu je jednu po druhé ukazovat. Hrozně se mu to líbilo a u každé země chtěl vědět, zda je bohatší, nebo chudší, než Indonésie. Než Tana Toraja. Vždy když byl na nějaké fotce člověk z dané země, ptal se, zda to byl náš guide.

Když jsme procházeli fotky z Afriky, u jedné z nich vykřikl. Byla to fotka z národního parku Serengetti a byl jsem na ní já a za mnou pasoucí se stádo buvolů. Javan byl úplně u vytržení. "Buffaloes" vydechl a toužebně si ji prohlížel. Muselo mu to připadat, jakoby viděl pasoucí se pytle plné dolarů. Mít takové stádo, to by byl boháč. To by se hned přes střední třídu přehoupl mezi ty nejváženější občany Toraje. Rodičům a příbuzným by s tolika buvoly mohl po smrti prokázat tu nejvyšší čest. A až by jednou umřel sám, třeba by mu postavili i figurínu na pohřebních skalách. Doprohlédli jsme fotky a šli spát. Javan usínal s blaženým úsměvem na rtech. Určitě se mu zdálo o pasoucím se stádu albínů.

Ráno nás ojeky odvezly zpátky do města. Javanovi jsme přes jeho odpor vnutili průvodcovskou odměnu za včerejšek a nasedli na autobus na sever. Naše další cesta vedla do tropického ráje Kadidiri na ostrovech uprostřed Sulawesi. Tana Toraja ale zůstane v našich myslích dlouho. To, co jsme tu viděli a poznali, musíme zařadit k těm nejvýjimečnějším zážitkům našich dosavadních cest.

Je to zvláštní země. Neobvyklá. Jedinečná. Když v ní lidé zemřou, nejsou mrtví. Bohatství měří v buvolech a tongkonenech. Jsou to křesťané, ale vyznávají pohanské rituály. Smrt není něco, z čeho by měli strach. Je to významná událost, na kterou se celý život připravují. Nebeští králové. Kdyby přišla potopa, mohli by vylézt do svých domů na kůlech, odpojit střechy a plavit se na nich v nekonečném dešti. Do té doby mohou plout jen po obloze. Jejich nebeské koráby potáhnou duše obětovaných buvolů. Buvolů, jejichž krev se vsákla do země. A dala jí neopakovatelný nádech.